Norimberský proces

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Tretí sled Norimberských procesov, kedy sa už nesúdili navyšší nacistickí pohlavári, ale tí, čo boli v pozadí. V tomto prípade sudcovia. Sudcovia, ktorí trestali ľudí kvôli ich rase. názorom, mentálnej zaostalosti ... Súdili ich podľa vtedy platných zákonov. Aký trest im dať? ... Myšlienky, ktoré zazneli vo filme,a majú hlboký význam. O vine. o presvedčení, o morálke i rozdelení povojnového sveta. A ten, ktor dúfal v čistotu ponorimberskej doby, tak toho vyvedú z omylu posledné titulky, ktoré sú vo filme. .... (27.07.2011)

Jedno z nejlepších dramat týkající se nějakým způsobem II. světové války, co jsem kdy viděla. Herecky ohromě působivé (Burt Lancaster, Marlene Dietrich... - ti všichni předvádějí takové výkony, že postavy Norimberského procesu opět ožívají). Nejpůsobivější je ovšem scénář, který divákovi nepředestírá obvyklé schéma "hodní Spojenci - zlé Německo", ale poodkrývá i zákulisí tehdejší politiky, politiky vždy špinavé. Emocemi nabitý, nikdy ale laciný film, jeden z těch, které právem patří do zlatého fondu. (06.05.2006)

Doporučuju u tohoto filmu vydržet i přes dlouhou stopáž. Pokud jste unaveni tím, jak jsou už i v dějepise Němci podávání jako buď zlí nebo zmanipulovaní, tak tady vám ukážou, že velká část z nich moc dobře vědělá co dělá (skvělá zpověď Burta Lancastera) a po válce jen všechno nechali vyšuměť do ztracena. Ono je moc jednoduché prostě říct, že Hitler byl šílenec. Někteří nacističtí zločinci žijí dodnes, někteří dokonce získali světové úznaní na poli vědy. Něco podobného jsme zažili i my po pádu socialismu. Spravedlnost zkrátka neexistuje. Tenhle film se to nebojí říct natvrdo. (21.05.2006)

Studuju práva. Tento film by se měl povinně pouštět všem studentům právnických fakult. Scénář naprosto brilantně a plasticky prezentuje komplikované charaktery, které se podílely na tomto zásadním procesu, který spolu s dalšími procesy té doby kompletně redefinoval pojmy (mezinárodního trestního) práva a spravedlnosti, jak je chápeme dnes. Přesto se mnohým zdá, že tribunály tehdy rozhodovaly špatně, protože aplikovaly právo, které se teprve tvořilo. Protože zamlčely zločiny, které páchali spojenci. Protože neodsoudily spoluodpovědnost, kterou nesl prakticky celý civilizovaný svět na tom, že se Hitlerovi podařilo dokázat, kam až je schopen zajít. Tento hereckými hvězdami napěchovaný a solidně zrežírovaný film však také nevyznívá vůbec jednoznačně. I proto je tak fascinující. Takto si totiž nejen můžeme, ale přímo musíme klást tu věčnou, biblickou otázku Piláta Pontského. "Kde jest pravda?" - P.S. A samozřejmě zcela souhlasím s Aidanovým komentářem. (29.04.2006)