Děrsu Uzala

Veľký odklon od pôvodných tém. Už tu nemáme dumanie nad morálkou jednotlivca voči ostatným. Či už v súdobej spoločnosti, alebo v období feudálneho japonská. Deršu je príbehom o tom ako správne žiť svoj život. Nie voči ostatným, ale voči sebe. Rovnako v sebe nesie silný motív industralizácie, modernizácie a strácania základných hodnôt ale tiež prostredia, ktoré definuje život určitej skupiny ľudí. Kurosawa je viac tichý než zvyčajne, necháva rozprávať významy, ktorých je film plný. Keďže takéto témy mám rád a keď prirátam, že Deršu je skvelo zahraná aj napísaná postava nedá mi hodnotiť tento film ako veľmi príjemný počin. Na konci zostáva smútok nad strateným časom, kedy zostávajú len spomienky, ktoré tiež po čase začínajú miznúť. V meste sa predsa žiť nedá. (22.08.2014)

Film jsem viděl naposled někdy v těch sedmdesátých letech a měl jsem jej v paměti zařazen jako celkem dobrý dobrodružný film. Nové shlédnutí byl trochu šok. Netušil jsem jak moc je ten film také duchovní. Postava Uzalova hodně mi připomněla postavu indiána Quonaba ze Setonova Rolfa zálesáka. Podobný osud, podobná přírodní filosofie. (15.03.2015)

Nádherný snímek s hlubokým poselstvím, dynamicky plynoucí v prostředí sibiřské tajgy. Maksim Munzuk v hlavní roli je fenomenální, pochybuji dokonce, že by jej překonal můj oblíbenec Toshiro Mifune, se kterým se pro roli původně počítalo (v této souvislosti se tradují různé fámy o hádce mezi Kurosawou a Mifunem - ve skutečnosti si Mifune nemohl dovolit odjet na dobu neurčitou na Sibiř, což mistr přijal jako fakt, k žádné hádce nedošlo). Úchvatná kamera je samozřejmostí, bohužel u české verze poněkud zamrzí nízká kvalita přepisu. Nemohu si pomoci, ale jakoby byl tento snímek čím dál aktuálnější. AK byl jedinečný znalec člověka a jeho duše a právě to z něj, vedle výjimečných režisérských kvalit, udělalo legendu. (25.11.2008)

Na dialogy skoupé putování sibiřskou tajgou. Prakticky jen v pomalých obrazech se odehrávající příběh nerovného přátelství. Kontrast civilizace, představujícího kapitána a naivního Uzaly, ctící z generace na generaci předávanou moudrost předků. Metafora civilizace ničící (jakkoliv nevědomky) přírodu jen pouhým svým kontaktem, pouhou snahou divočinu trochu zkulturnit a přizpůsobit ji modernímu životu. (29.12.2010)

Dobrodružný monument, který disponuje takovou moudrostí a lidstvím, že nezbývá, než japonskému géniovi vzdát patřičný hold. Děrsu bez příkras a patosu seznamuje diváky s krutou divočinou na Dálném východě, s tamními kmeny a jejich každodenním způsobem života. Barvitě a poutavě vypravuje o životě v tajze, kde příroda dává i bere. O zvěři, která se má lovit pouze za účelem obživy, nikoliv pro zábavu a v neposlední řadě všeobecně o lidech, kteří za záchranu života něchtejí nic na oplátku. Jednoduše prezentuje veškeré kladné vlastnosti, které má člověk žijící čistě v souladu s přírodou. Dlouho jsem nic s tak hlubokou myšlenkou neviděl. Za zmínku samozřejmě stojí i působivá obrazová kompozice a výprava. Lidé jako byl Děrsu Uzala chcete mít za přátele! Nesmrtelný snímek. (22.04.2020)