Žít

Neuvěřitelně pravdivý a působivý příběh. Někdy vůbec nedovedu pochopit, jak Kurosawa dokázal vystihnout tak širokou škálu odstínů života. Jeho poválečné filmy stojí často, bohužel, ve stínu jeho "samurajské" tvorby, ale patří k opravdovým klenotům. Pro toto tvůrčí období jsou, celkem logicky, typické "obyčejné", uvěřitelné postavy, v jejichž ztvárňování neskutečně vyniká právě Shimura, který se v tomto kousku navíc "nemusí dělit" o divákovu pozornost s Mifunem. Kdybych měl z mistrova poválečného období uvést svou oblíbenou postavu, byl by to nejspíš Kanji Watanabe. Druhá čast filmu (po pohřbu) je naprosto klíčová a rozhodně nemohu souhlasit s tím, že filmu škodí. Naopak, je zcela nezbytná a zasazuje myšlenky snímku do kontextu (ostatně, pokud někomu vadí, může film po smrti Watanabeho vypnout:)). Jen závěrečná pitka má více obsahu, než se vejde jiným tvůrcům do celé filmografie, tenhle kousek je pro mě opravdu 100%, takhle má film vypadat. Dobrý koment má Aidan. (23.01.2008)

Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. (04.12.2010)

Přepsáno v září 2018. Žít je dalším zdařilým filmovým převodem ruské reality na japonskou. Žít má vícero rovin, obraz si vychutnává své komponování s poetickým předsevzetím. Nejhlasitěji oceňovanou rovinou je humanisticky a politicky korektní vykreslení jednotlivce v závislosti ke společnosti, kamínek po kamínku se buduje jímavý pomník člověku. Nejzdařilejší rovinou je společenská kritika lidem nepřátelského byrokratického aparátu. Zlehčení v lehkém krokovém tanci provádí vznešené ceremoniální obřady etického kodexu společenské zdvořilosti. V dalších rovinách se splývá s rytmem dobových zvuků moderního vývoje. Ochutnává se opojení zábavy a nutných útěků. Pozoruje se střet nového se starým, generační odcizení, rozčarování a ztráta iluzí. Poselstvím je naučit se prožívat vlastní život, byť se na praporci uklání mučednické utrpení. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Hlavní postavou resuscitovaného života je Kandži Watanabe (příjemný Takaši Šimura), zasloužilý vyšší úředník radničního byrokratického molocha. Oznámení brzké smrti ho vytrhává z dlouholeté apatické strnulosti, ale ke vnitřnímu smíření vede dlouhá cesta. Nejdrásavější bolestí je pocit prázdnoty a promarnění, nezkušeně se hledá zapomnění. Cílem je radost ze života s pocit smysluplnosti. Hlavní ženskou postavou je Tojo Odagiri (zajímavá Miki Odagiri), nejmladší členka Kandžiho podřízených. Nejednoznačná pracovní náplň je zdrojem neuspokojení, její upřímná bezprostřednost je nakažlivou nákloností k životu. Je převozníkem k naději. Výraznou postavou je spisovatel (sympatický Yûnosuke Itô), v daný okamžik nejupřímnější Kandžiho průvodce nočním zapomínáním strastí života. Útěk z reality a hřmot zábavy je jedinečnou dobovou sondou života. K výraznějším postavám patří Micuo Watanabe (Nobuo Kaneko), Kandžiho nevděčný syn v nerovné i pochopitelné zatvrzelosti generačního nepochopení. A také jeho manželka Kazue (Kjôko Seki), panovačný hlas Micuovy nespokojenosti se životem vlastního otce. Z dalších rolí: řadový úředník a poslední zbytek lidskosti Kimura (Šin'iči Himori), přitakávající mladí úředníci Sakai (Haruo Tanaka) a Noguči (Minoru Čiaki), na Kandžiho místo trpělivě čekající úředník Ōno (Kamatari Fudžiwara), Kandžiho hříšnější bratr Kiiči Watanabe (Makoto Kobori), jeho manželka Tacu (Kumeko Urabe), povýšenecký místostarosta (Nobuo Nakamura), či výhružně bulvy valící šéf Jakuzy (Seidži Mijaguči). Film Žít reaguje na dynamickou proměnu japonské společnosti tehdejší doby. Společenská kritika se zaštiťuje humanismem a u měsíčku pěje requiem za život. Umění žít, to je, oč tu běží. Provozuschopnost a vstřícnost úřadů nikdo neplánuje. (28.06.2009)

Príbeh muža so sklonenou hlavou, ktorý nemienil umrieť, pokým nezačne žiť. Ťažko sa mi stotožňovalo s dobou a prostredím, ale téma bola nadčasová. Život, smrť a byrokracia. A v tých lesklých stareckých očiach sa zobrazovali všetky premrhané okamihy. Možno nie všetky, ale ten jeden pohľad predstavoval smútok nad každým z nich. A ten jeden čin, ktorým sa to pokúsil zvrátiť... Keby som práve nebol zavretý medzi štyrmi stenami svojho pracoviska, vstanem a urobím niečo čo sa neobmedzuje na rozsah tohto komentára (alebo v rámci prokrastinácie na to budem aspoň s úsmevom myslieť;). Niečo čo sa neobmedzuje na slovnú zásobu. Tento film to pomáha pochopiť. Tento film to reprezentuje. Treba mu ísť síce naproti, ale tak to chodí aj v živote, však? (04.09.2013)

Výtečný film. Teda málem. Na škodu je prolog. Nic proti němu, má tu své místo i opodstatnění, ale do osmdesáti minut vybobtnal opravdu nemusel. Navíc má Akira nutkavou potřebu sdělit něco velkého, ale činí tak až přespříliš okatě a horlivě. Na druhou stranu je tu opravdu velké množství scén, které naprosto uzemní. Jenže jsou to jen jednotlivé momenty a ne celý film. A tu olbřímí stopáž tak neutáhne ani Akirovo režijní mistrovství, ani skvostný výkon Takashiho Shimury. Pro našince je však vyznění filmu svým způsobem velmi pozitivní. Může nás uklidňovat, že japonská byrokracie byla na počátku padesátých let stejně kafkovsky neprůstřelná a zkorumpovaná jako ta naše dodnes. Takže v tom nejsme (resp. nebyli jsme) sami. (03.07.2008)