Krvavý trůn

Něco na tomhle filmu je moc pěkné: Atmosféra mlhy, z níž se lehce vynořuje Pavučinový hrad, v němž laxní a skvěle strnulá japonská "lady Macbeth" radí svému manželovi nejrůznější zvěrstva a kolem dokola je jen temný les, kde v mlze sedává přízrak věštící budnoucnost... Některé scény vážně stojí za to. Ale na můj vkus se tam až moc jezdí na koni. (09.12.2009)

Absolutní nádhera. Díky celkovému pojetí se TRŮN, na mém pomyslném stupni vítězů s nápisem Kurosawa, postavil hned vedle Sedmi samurajů. Každý z filmů je zcela jiný, i když mají hodně společného. Zde se odehrává fantasticky nasnímaná stínohra s dokonale podchycenou atmosférou doby, doprovázená syrovou, psychedelickou hudbou. Příběh s excelentními hororovými prvky o marnosti lidského počínání a snažení, neb každý z nás na svých bedrech nese věštbu a osud svůj, marně se točíme dokola, jak pes za svým ocasem, abychom se dozvěděli, co že nás to vlastně čeká. Zatím svému osudu sami a s ochotou pomáháme, vědomě či naopak. A je to vždy žena, ten nejsilnější a nejkrásnější nástroj ďáblův, jež hýbe šachovými figurkami v našich životech, dnes i za pradávný časů, kdy krutosti války byly součástí životů po dlouhé generace. Snad právě proto se lidé v tomto prostředí rádi chopí zbraní, jako je třeba zákeřná zrada. Kurosawa opět nabízí divákovi vše, co ke kvalitnímu a zbytečně nenatahovanému filmovému zážitku potřebuje. (05.08.2017)

Macbeth podle Kurosawy, dalo by se říct. Proč ne, když se to umí? Touha po moci, zrada a trest, to jsou stále platná témata ve všech dobách a zemích. Možná měl ale Kurosawa vybrat jinou herečku pro roli Wašizuovy manželky, která byla hlavní strůjkyní všeho zla, protože jen těžko uvěřit, že by někdo naslouchal takové...no, řeknu to opatrně, výrazně nehezké a nepříjemné ženě. Vyloženě svým hereckým výkonem rušila. Od Toshira Mifuneho jsem zvyklý na lepší výkony, ale nebylo to rozhodně nijak podprůměrné, to on snad ani nedokáže. Krvavý trůn tedy nepatří k mým nejoblíbenějším Kurosawovým filmům, nicméně je to stále první liga. (05.11.2007)

Po většinu stopáže velmi divadelní, a pro ty kdo znají Shakespearovu hru, někdy až uspávající (všechno to zmatené ježdění lesem a mlhou). Na druhou stranu tito znalci mohou ocenit Kurosawovy skvělé nápady (přesun čarodějnického věštění na pohřebiště, tichá scéna královraždy), a hlavně konec, který je dle mého lepší Shakespeara (Kurosawa použil jen jednu část věštby). Bohužel stejně jako u pozdějšího Ran Kurosawu svazuje Shakespearova předloha, snaží se o velké divadlo, velké emoce, a přitom by stačilo ještě více tu divadelní předlohu pořádně překopat a víc ji ještě "zjaponštit". Jakoby Shakespearův duch už nepovolil nikomu na světě uchopit dané téma pořádně znovu. (25.04.2016)

Macbetha jsem sice nečetla, ale zato jsem viděla působivé divadelní představení. Filmové adaptace mi prozatím unikaly, byť se většinou jedná o klasiky. Začala jsem netradičně u Kurosawy. Ani nevím, kolikátý Kurosawův film, který jsem zhlédla, to je. Jeho poetika mě však spíše míjí než uhranuje. Krvavý trůn bohužel nebude výjimkou. Ano, provolávám třikrát sláva umírněné délce filmu, nemusela jsem trpět u tříhodinového eposu, uznávám, že Macbethovi to v Japonsku více než sluší, že v jeho reáliích funguje a působí, jako by patřil právě tam, ale... Nedokázalo mě to strhnout, nadchnout, i přes přijatelnou délku se to místy vleklo... Některé působivé scény to nezachrání. (14.07.2012)