Krvavý trůn

Shakespeare po japonsku. Atmosfericky zdařilá jízda plná deště, mlhy a zlých duchů.  Formálně dá mnohdy vzpomenout i na horor.  Ačkoliv ve filmu není de facto žádná skutečná akční scéna, tak akce je víc než dost. Víc než Mifune mě nakonec bavila jeho žena Asadži v podání Isuzu Yamady, ta byla totiž přímo démonická.  Až monstrózně strašidelný konec  rovněž potěšil. (17.07.2024)

Zlo plodí zlo, a to plodí zasa len zlo... ...a zlo môže mať rôzne podoby. Môže to byť zlý duch, prebývajúci v najtemnejších kútoch tajomného lesa, alebo hlboko v srdci, v duši, vo vlastných túžbach a snoch človeka. Alebo v žene... Kurosawovský Macbeth. Popravde, mal som a stále mám trochu strach postaviť Krvavý trón po bok Kurosawových skutočných majstrovských diel ako Sedem samurajov, Dersu Uzala alebo Kagemuša. Narozdiel od najmä prvých dvoch menovaných to nie je absolútne dokonalý, filmársky čistý a excelentný zážitok. Lenže tie prešľapy sú tak drobučké, že sú popri temnej atmosfére, ktorá je tak hustá, že ani nemôžem povedať, že by sa dala krájať, bravúrnej výprave, drsnému príbehu, fantastickej hudbe a Toširó Mifunemu, hrajúcemu ako o život, prakticky nepostrehnuteľné. Hororové prvky, pasáže s duchmi, úvod a záver so zborovým spevom, neskutočne natočená scéna so stromami a geniálne rozuzlenie sú pamätnými momentami, na ktoré budem ešte dlho spomínať. Čo u mňa Kurosawa stratil na svojich "len" výborných filmoch opäť získal týmto diamantom. Až na brutalitu a obdobný Nakadaiov výkon Krvavý trón prekonáva neskorší farebný Ran po prakticky každej stránke. 95% (27.04.2014)

Kurosawovo převedení Shakespearovy tragédie do reálií feudálního Japonska. Známější je výpravnější Ran, ale i tato adaptace Macbetha stojí za pozornost, byť bohužel jen pro sledování excelentního výkonu Toshira Mifuneho v roli manipulovaného ctižádostivého Wašizua. Tempo je zvláště zpočátku zbytečně pomalé a některé scény jsou natahovány na samou hranici únosnosti; kupříkladu bloudění v mlze. Největším záporem snímku je však výkon Isuzy Yamady v roli Lady "Macbeth" Asaji Wašizu. Její herectví je přespříliš umělé a navíc ve vypjatých chvílích přehrává až běda. Což vzhledem k tomu, že jde sice o menší, ale nejzásadnější roli celého Krvavého trůnu potažmo Macbetha, je výsledek dosti tristní. Film není nijak výpravně rozmáchlý jako pozdější Ran, ale tvůrci udělali díky slušně využité mlze z nouze ctnost a je tak docela atmosférický, když již nic jiného. Ovšem celkově je to spíše mírné zklamání. (03.02.2007)

Macbetha jsem sice nečetla, ale zato jsem viděla působivé divadelní představení. Filmové adaptace mi prozatím unikaly, byť se většinou jedná o klasiky. Začala jsem netradičně u Kurosawy. Ani nevím, kolikátý Kurosawův film, který jsem zhlédla, to je. Jeho poetika mě však spíše míjí než uhranuje. Krvavý trůn bohužel nebude výjimkou. Ano, provolávám třikrát sláva umírněné délce filmu, nemusela jsem trpět u tříhodinového eposu, uznávám, že Macbethovi to v Japonsku více než sluší, že v jeho reáliích funguje a působí, jako by patřil právě tam, ale... Nedokázalo mě to strhnout, nadchnout, i přes přijatelnou délku se to místy vleklo... Některé působivé scény to nezachrání. (14.07.2012)

Zajímavá adaptace Macbetha s patřičně oceněnými hereckými výkony. Jak vidno, japonská kultura není jen zprofanované anime, Kurosawa mě přesvědčil, že v zemi vycházejícího slunce se naleznou i kladné faktory tamější kultury. Ovšem že bych z tohoto filmu skákal metr vysoko nadšením, to zase ne. Film je tu a tam hodně rozvláčný a divákovi tak občas zabraňuje soustředit se. Ale i tak sympatická adaptace s úchvatně zvládnutým řemeslem. 70% (05.12.2008)