Krvavý trůn

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Celosvětově divácky úspěšný film. Opět povedený Kurosawa ve středověkém příběhu z mlžného Pavučinového hradu, Severního sídla a okolních pevností. Toshirô Mifune jako vraždící Wašizu (obdoba Macbetha, ovšem s rohy na přilbě), poháněný na cestě k moci ctižádostivou manželkou a zlým duchem. Krásná historická podívaná o síle, ctižádosti, politice, manipulaci a o fantómech v nás. Závěrečná "Mifuneho" scéna se šípy je dokonalá. Trailer: http://www.csfd.cz/film/5430-krvavy-trun-kumonosu-jo/videa/ (16.12.2009)

Snad je to kvůli předloze, že Krvavý trůn působí trochu divadelním dojmem, přesto ale člověk nemusí být nekritickým Kurosawovým obdivovatelem, aby se mu tenhle klasický příběh se stopami tajemna mohl líbit. Tím ovšem nechci říct, že je to podivnost pro všední den. Co ale chci říct, je, že se jedná rozhodně o jeden z nejukřičenějších filmů, co jsem viděl (původní znění podmínkou). (17.06.2011)

Údajne najlepšie filmové spracovanie Macbeth, ktoré má paradoxne s pôvodnou podobou príbehu najmenej spoločného. Vďaka japonskému zmyslu pre minimalizmus dýcha z filmu svojrázna estetika divadelnej inscenácie, takže následná hermetickosť a klaustrofóbna atmosféra uťahujú kohútiky a stláčajú divákove tepny. No a vďaka prepiatej expresivite vychádzajúcej z podnetov stredovekého divadla Nó (v detstve som pri sledovaní Nó takmer pustil do gatí) sa do filmu vkráda i estetika bábkového divadla, ktorá celému tomu cvokhausu dodáva skutočne akýsi psychopatický nádych. Čo sa mňa týka, adekvátnejšiu formu a jej výraz si pre filmové spracovanie poučky "Zožer blížneho svojho skôr, než sa mu podarí zožrať teba" naozaj neviem predstaviť. Muži vo filme rozprávajú tak, že revú, a revú tak, až štekajú, ženy vyzerajú ako diabolské príšery. Herecký prejav pozná len krajné možnosti - buď kataleptické civenie do prázdna alebo naopak preexponovaný pátos. To všetko iste nie je príjemné, ale nechápem, prečo by to divákovi malo vadiť. Jediné, čo tu naozaj vadí je skutočnosť, že distribútori kedysi dávno pozmenili úžasný pôvodný názov filmu ("Pavučinový hrad"). (05.09.2008)

Macbeth podle Kurosawy, dalo by se říct. Proč ne, když se to umí? Touha po moci, zrada a trest, to jsou stále platná témata ve všech dobách a zemích. Možná měl ale Kurosawa vybrat jinou herečku pro roli Wašizuovy manželky, která byla hlavní strůjkyní všeho zla, protože jen těžko uvěřit, že by někdo naslouchal takové...no, řeknu to opatrně, výrazně nehezké a nepříjemné ženě. Vyloženě svým hereckým výkonem rušila. Od Toshira Mifuneho jsem zvyklý na lepší výkony, ale nebylo to rozhodně nijak podprůměrné, to on snad ani nedokáže. Krvavý trůn tedy nepatří k mým nejoblíbenějším Kurosawovým filmům, nicméně je to stále první liga. (05.11.2007)