Krvavý trůn

Akiru Kurosawu povazujem za velikana svetovej kinematografie, ale tu sa sekol. Mekbet je totiz cisto Sejxpirovske /ja viem, Shakespeare/ tema a japonske obdoby Mekbeta pre mna fakt nie su. Kurosawovo prevedenie tejto temy do feudalneho Japonska divaka nestrhne, nuda zase dostala dostatok priestoru - najma v strede filmu- a to nie je dobre. Kulisy su len priemerne, dialogy tiez /radsej mam z japonskej historie samurajske temy, Obdobie Meidzi a nastup Fasizmu v 30. rokoch 20. storocia + vlada Hideki Todzo-a, tieto feudalne japonske temy su mi lahostajne. Jo a ked uz Sejxpir, tak urcite radsej siahnem po Wellesovi a jeho Tragedy od Othello 1952 alebo po Mekbetovi 1948 tiez od Wellesa. 52 % (19.04.2016)

Tak Kurosawa už natočil i lepší filmy, ale i tenhle patří mezi ty velmi zajímavé. Příběh je to dobrej, i když ničím překvapující a postavy jsou také dobře napsány. Toshiro Mifune tady navíc předvádí další ze svých famózních výkonů. Jenom mi to místy přišlo trochu nudné a trochu i zdlouhavé,což je trochu paradox, protože Kurosawa už natočil i mnohem delší snímky. I tak je to ale velmi dobrý film a jestli si chcete doplnit Kurosawovu sbírku, tak nelze než doporučit. (24.11.2008)

Údajne najlepšie filmové spracovanie Macbeth, ktoré má paradoxne s pôvodnou podobou príbehu najmenej spoločného. Vďaka japonskému zmyslu pre minimalizmus dýcha z filmu svojrázna estetika divadelnej inscenácie, takže následná hermetickosť a klaustrofóbna atmosféra uťahujú kohútiky a stláčajú divákove tepny. No a vďaka prepiatej expresivite vychádzajúcej z podnetov stredovekého divadla Nó (v detstve som pri sledovaní Nó takmer pustil do gatí) sa do filmu vkráda i estetika bábkového divadla, ktorá celému tomu cvokhausu dodáva skutočne akýsi psychopatický nádych. Čo sa mňa týka, adekvátnejšiu formu a jej výraz si pre filmové spracovanie poučky "Zožer blížneho svojho skôr, než sa mu podarí zožrať teba" naozaj neviem predstaviť. Muži vo filme rozprávajú tak, že revú, a revú tak, až štekajú, ženy vyzerajú ako diabolské príšery. Herecký prejav pozná len krajné možnosti - buď kataleptické civenie do prázdna alebo naopak preexponovaný pátos. To všetko iste nie je príjemné, ale nechápem, prečo by to divákovi malo vadiť. Jediné, čo tu naozaj vadí je skutočnosť, že distribútori kedysi dávno pozmenili úžasný pôvodný názov filmu ("Pavučinový hrad"). (05.09.2008)

Jako ukázkový příklad toho, jak z nepřehledné divadelní hry udělat přehledný film, je Krvavý trůn skvělý. Jako samostatný film je to ale věc pomalá, rozvleklá a s tak přestylizovaným herectvím, že většinu emocí si musíte domyslet, protože ze změti skřeků a stenů nepochopíte nic. Krvavý trůn je těžké pokoukání, pokud nejste skalní fanda Shakespeara nebo Japonska - ideálně obojího zaráz. (14.11.2010)

Absolutní nádhera. Díky celkovému pojetí se TRŮN, na mém pomyslném stupni vítězů s nápisem Kurosawa, postavil hned vedle Sedmi samurajů. Každý z filmů je zcela jiný, i když mají hodně společného. Zde se odehrává fantasticky nasnímaná stínohra s dokonale podchycenou atmosférou doby, doprovázená syrovou, psychedelickou hudbou. Příběh s excelentními hororovými prvky o marnosti lidského počínání a snažení, neb každý z nás na svých bedrech nese věštbu a osud svůj, marně se točíme dokola, jak pes za svým ocasem, abychom se dozvěděli, co že nás to vlastně čeká. Zatím svému osudu sami a s ochotou pomáháme, vědomě či naopak. A je to vždy žena, ten nejsilnější a nejkrásnější nástroj ďáblův, jež hýbe šachovými figurkami v našich životech, dnes i za pradávný časů, kdy krutosti války byly součástí životů po dlouhé generace. Snad právě proto se lidé v tomto prostředí rádi chopí zbraní, jako je třeba zákeřná zrada. Kurosawa opět nabízí divákovi vše, co ke kvalitnímu a zbytečně nenatahovanému filmovému zážitku potřebuje. (05.08.2017)