Rašómon

Rašómon je adaptací Akutagawovy povídky V houštině, jež je sama zpracováním klasického japonského středověkého vyprávění (tzv. monogatari). Zatímco se ale Akutagawa soustředí pouze na samotnou noetickou podstatu reality roztříštěné osobními zájmy vypravujících (podobně je pravda zkreslena i v jiné jeho povídce Jezevec), Kurosawa v závěru filmu přidává ještě svůj typický motiv, který by se dal interpretovat jako pokus o překonání modernity a falzifikace pravdy vírou v lidský soucit. Takže zatímco je poznání v dílech autorů moderny jako byli Kafka, Joyce, Proust a ve své specifické podobě i Akutagawa nezachytitelné, resp. zachytitelná pouze ve stavu fragmentárnosti a neustálé změny, Kurosawa (poznamenaný válečnou zkušeností) představuje typ umělce, který se snažil nalézt totalitu v neměnnosti svého humanismu. V tom shledávám základní rozdíl mezi předlohou a její adaptací. A je to také zároveň něco, co je mi velmi blízké. (07.01.2008)

Výborne spracovaný scenár. Hudba (Ravelovo Bolero) a obsadenie spolu s Mijagawovou skvelou kamerou pôsobia veľmi sugestívnym dojmom. V snímke sa používajú dlhé a pomalé zábery a i napriek pomalému rozohrávaniu deja režisér všetko (štyri pohľady na vec i scénu pod bránou) zmestil do necelých 90 minút. Snímka získala Zlatého leva na MFF v Benátkach a Oscara za najlepší zahraničný film zaslúžene. Európsky divák si však musí zvyknúť na Mifuneho živelné stvárnenie postavy (poskakovanie a šialený smiech). Kurosawa poukazuje vo svojom nadčasovom filme na to, že mnohí máme radšej sami seba ako čistú pravdu, a radšej klameme nielen iných, ale aj sami seba, len aby sme vyzerali lepší, čím sa vlastne stávame horšími. Ani smrť nemusí človeka zmeniť natoľko, aby začal stavať pravdu nad všetko iné, takže i správy spoľahlivého média môžu sprostredkovávať mylné predstavy zo záhrobia. Hovorí tiež o tom, že smrťou sa všetko nekončí a zomrelý neprestáva vnímať svet. Častokrát však svoje okolie vníma ako temnotu, do ktorej sa náhle vlastným pričinením dostal. V celom filme vystupuje len 8 postáv + dieťa. Samotný súd je zobrazený zaujímavým spôsobom. Kamera sníma scénu z pohľadu sudcu. Nevidno ho, ani nepočuť jeho otázky, ale len odpovede predvolaných. Svedkovia vypovedajú priamo do kamery, akoby Kurosawa staval diváka do pozície sudcu. (09.10.2003)

Tak jako déšť padající z nebe v sebesilnějších provazcích, dříve nebo později zmizí pod povrchem provlhlé půdy, aby se opět vynořil v podobě nečekaných proudů a pramenů, i lidská paměť je velmi zapeklitý fenomén. V ní i ty sebesilnější události na sebe berou, po smíchání s dalšími životními zkušenostmi a časem, nečekané kontury. Skoro jakoby čas neproměňoval pouze přítomnost v minulost, ale i naopak – minulost se mění v „různých přítomnostech“, podle životní situace, ve které se nyní nacházíme nahlížíme i události dávné. A stejně tak, jako každý divák "čte" film skrze jedinečnou životní zkušenost, tak i prožívaným událostem dáváme vždy vlastní, ojedinělý smysl. Proto je svět tak rozmanitý - záleží na očích, které ho nahlížejí, na mysli, která ho zpracovává, na srdci, které určuje jeho rytmus. I z tohoto důvodu nemá význam rozpitvávat Rašomona - myslím, že tento filmový zážitek je natolik hodný individuálního prožití, že jediné co zbývá je nikoliv podrobný popis, ale vřelé doporučení. (19.03.2017)

Ak je Sedem samurajov príliš dlhý, tak Rašomon je trochu kratší, aby mohol byť pre mňa najlepším majstrovým dielom. Štruktúra musela byť vo svojej dobe prevratná a je obdivuhodné, že perfektne funguje aj v dnešných časoch a neverím, že by sa mohol niekto aj dnes pri tom nudiť. Čaká nás obligátna myšlienka, kúzelné japonské prehrávanie (škoda, že japonci nechápu našu zábavu z toho vyplývajúcu) a silný záver. (12.06.2012)

Vrátiť sa po nejakom čase ku klasikám vždy poteší. Nielenže u mňa potvrdia, že zub času ich zďaleka obchádza, ale ako dozrievam a rastiem, posúvajú mi nové podnety k zamysleniu. Rashomon je určitým vyvrcholením ranného Kurosawu. Po tomto už začal čarovať s podnetmi a významami a inšpiroval kohokoľvek, kto o jeho filmografiu zakopol. Fantasticky vtieravá hudba Fumio Hajasaku a uhrančivý výkon Toširó Mifuneho spolu krásne fungujú. Keď sa Toširo zjaví na obraze kradne si všetko pre seba. Aj napriek určitej expresívnosti. Za mňa poctivý džindaigek, v ktorom viac ako o samurajské šermiarske súboje ide o analýzu ľudskej malosti a chamtivosti. (10.02.2023)