Opilý anděl

První snímek s nímž Kurosawa výrazněji prorazil do podvědomí diváků a kritiky. Především však jeho první spolupráce s Toshiro Mifunem a tudíž zrod jedné z nejzásadnějších a nejplodnějších spoluprací herce s režisérem v dějinách světové kinematografie. Opilý anděl nemá špatný scénář, ani herce, ale dojíždí na přílišnou zdlouhavost a teatrálnost v některých scénách. Přeci jen Mifune se ke svým životní výkonům teprve rozehrával a Shimura tu nemá zase tak moc prostoru. Toto platí o klasickém sestřihu a upřímně řečeno si neumím moc představit jak vypadá ta verze, která je o bezmála hodinu delší. Slabší čtyři * a ve výsledku film, který je zajímavý spíše tím, že poprvé svedl dohromady dva velikány japonského filmu, než-li svou skutečnou kvalitou. (10.02.2007)

Jednoduchý lineární příběh přátelství doktora Sanady a nemocného gangstera Macunagy je narušován občasnými snovými sekvencemi a až lyrickým vyzněním některých sekvencí. Opilým andělem prostupuje všudypřítomná hudba, kytarová melodie, která se v podání vícero postav stává tichým vypravěčem filmu (částečné a možná nechtěné experimentování s (ne)diegetickou hudbou). Snímek na mě působil často až nejaponským dojmem, což ale není myšleno pejorativně. Jakási univerzálnost příběhu byla často doplňována pocitem, že by se podobný námět mohl zfilmovat téměř kdekoli. (26.02.2011)

První film, kde se ke Kurosawovi přidal jako herec Toshiro Mifune, a je to hned spolupráce velmi dobrá. Nejen, že Mifune ukazuje svoje mistrovství, ale především Kurosawa ukazuje, kde je jeho síla - ve filmu s příběhem, který v sobě mísí lidské prvky s takovými, které nejsou pro obyčejné lidi normální, třeba jako členství v Yakuze. A funguje to skvěle. (04.04.2017)

Akira Kurosawa je pre mňa jeden z najzaujímavejších režisérov vôbec. Jeho osobitý štýl, ktorý skĺbil podmanivosť východu, využívajúc pri tom aj západný štýl rozprávania - tvorí veľmi špecifickú ikonu na filmovom poli. Jeho vplyv na rôzne americké snímky je očividný. Opitý anjel predstavuje jeho prvý výraznejší film, v ktorom neskôr uplatnil mnohé zo svojich postupov a ktorý nesie rôzne špecifiká jeho tvorby - snaha o konanie dobra - stavanie protikladov vedľa seba - a samozrejme stály spolupracovníci na poli hereckom - Takashi Shimura a Toshiro Mifune. Film nepotrebuje využívať metafory alebo prirovnania- vystačí si s obyčajným výkladom príbehu - ktorý je obohatený o prvky Noir a ktorý je zaujímavý práve pre svoju schopnosť nič nekomplikovať a tak sa stať uveriteľnejším, osobnejším a v rámci prostredia aj živším. Ďalšie jeho diela budú niesť výraznejší rukopis a svoju slávu a bezchybnosť skutočne dosiahne až o niekoľko rokov neskôr, ale aj napriek tomu mám tento film rád, pretože na mňa vplýva určitou univerzálnosťou a aj napriek dobe svojho vzniku je pre mňa stále aktuálny, úsmevný a dramaticky bezchybne vystavaný. (28.02.2012)

"Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure) (26.02.2020)