Dům k pověšení

Dom Za Vesanje je film, v ktorom sa Kusturica inspiroval Ciganmi a ich sposobom zivota /dokonca isty cas aj stravil v ich osade a chatrciach/. Chyba poriadny pribeh, herecke vykony su chabe az mizerne, ale rezia je vyborna, hudba Gorana Bregovica tiez a divak si zapamata tragicky zaver. Pre mna vsak Crna Macka, Beli Macor je este vyssie. 70 % (02.05.2015)

Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. (13.08.2014)

Analogie k Černé kočce – v první části filmu cikánské prostředí specifikováno stejnými prostředky. Rychlé životní (i filmové) tempo, cikánské donkichotství, hádky, špína, velkohubost, touha po bezstarostném, upřímně – lživém životě. V druhé části filmu přichází naprosté odidealizování – křivé přísahy, loupeže, znásilňování. Cikánská Povaha oscilující mezi bezbřehou živelností a obyčejnou zrůdností. Staré a nové „cikánství“ (babička léčitelka x podnikatelé v Itálii), východ vs. západ (Jugoslávie x Itálie symbolizující peklo a pád). Organické snové scény, hrdina s nadpřirozenými schopnostmi – další typické Kusturicovy motivy. (15.11.2005)

Emir Kusturica umí prostředí jugoslávských cikánů vykreslit dokonale. O tom jsem se už přesvědčil. Tento snímek nemá chybu, oceňuji hlavně s jakou lehkostí je skloubena dramatická (vážná) linka s černou komedií. Je ve všech směrech vyvážený - reálný i naivní, vážný i odlehčený, temný i "světlý", veselý i smutný. (21.01.2014)

Keď si postupne napozerávate Kusturicove filmy, tak vám začne dochádzať, že v podstate točí stále ten istý film dokola. Keď sa nad tým hlbšie zamyslíte, tak zistíte, že je to úplne jedno a že možno je to tak aj dobre. Mladý milujúci sa párik hľadá miesto vo svojej nekonformnej spoločnosti a v prípade Domu obesenca netušíte, kam ich ich snaha môže dohnať. Alebo kam vyústi na prvý pohľad nezmyselný nadprirodzený prvok. Neverte poradiu žánrového zaradenia kúsok hore, je to presne naopak a v oboch prípadoch sú žánre dohnané na maximum. Kusturica nie vždy dokáže zamávať s divákovými emóciami, viac sa mu to darí s humorom, ale v tomto prípade som sa cítil na konci skutočne vnútorne "pohnutý". Možno bude viacerým prekážať trochu prehnaná dĺžka, ja som si však na sebe uvedomil, že čím dlhšie trávim čas s hrdinami zaujímavých príbehov, tým viac mi prirastú k srdcu a čas tak nehrá žiadnu úlohu. No a nesmieme zabudnúť na neskutočnú goticko-renesančno- barokovú fotogéniu talianskych miest. (30.01.2014)