Dům k pověšení

První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... (12.06.2010)

Analogie k Černé kočce – v první části filmu cikánské prostředí specifikováno stejnými prostředky. Rychlé životní (i filmové) tempo, cikánské donkichotství, hádky, špína, velkohubost, touha po bezstarostném, upřímně – lživém životě. V druhé části filmu přichází naprosté odidealizování – křivé přísahy, loupeže, znásilňování. Cikánská Povaha oscilující mezi bezbřehou živelností a obyčejnou zrůdností. Staré a nové „cikánství“ (babička léčitelka x podnikatelé v Itálii), východ vs. západ (Jugoslávie x Itálie symbolizující peklo a pád). Organické snové scény, hrdina s nadpřirozenými schopnostmi – další typické Kusturicovy motivy. (15.11.2005)

Emir Kusturica umí prostředí jugoslávských cikánů vykreslit dokonale. O tom jsem se už přesvědčil. Tento snímek nemá chybu, oceňuji hlavně s jakou lehkostí je skloubena dramatická (vážná) linka s černou komedií. Je ve všech směrech vyvážený - reálný i naivní, vážný i odlehčený, temný i "světlý", veselý i smutný. (21.01.2014)

Tento film som videl až potom ako som videl dokument Malí zlodeji, ktorý bol natočený o 21 rokov neskôr. Videl som ho v slede iných Kusturicových filmov. Opäť som mal možnosť vidieť isté podobnosti, keďže jeho štýl bol v niektorých filmoch využívať zvieratá, špeciálne moriaky, vznášajúcich sa ľudí a podobné motívy ako bozkávanie sa so zadržaným dychom (to tu konkrétne nebolo) a podobne. S tým dokumentom je to viac než podobné a je vidieť, že za tie roky sa toho veľa nezmenilo. Tento cigánsky epos je asi najlepší film o cigáňoch, aký som kedy videl. Jeho dĺžka mi nevadila, lebo to bol jeden veľký príbeh a skrátenie by neukázalo podstatu. Príbeh tohto filmu bol viac než realistický a vypovedá o tom, ako sa Kusturica skutočne vžil do tejto komunity, keď ju študoval v Skopje. Príbeh by mal byť ponaučením a podáva dôkladný opis tejto komunity. Ukazuje veľa motívov a báji, nehovoriac keď sa spomína svätý Juraj pri počatí, keďže je to pre nich dôležitá postava. Hudba je skvelá a myslím, si, že po tom, čo spravila hlavná postava, pre ňu môže akurát ten moriak priletieť na konci. Tento film je čierny, je temný, je taký cigánsky. (08.04.2012)

Mám z Domu na věšení rozporuplný dojmy. Ze začátku to vypadalo jako hodně zábavnej předchůdce Černé kočky, ale komediální ražení se po první třetině překlopilo v drama čím dál temějších kontur, což by nebylo nic proti ničemu, ale s tím vtipem z toho vyprchal i šmrnc a ta druhá část už mě jako drama nezasáhla, protože se dost vlekla. A protože jsem se s Kusturicou seznamoval pozpátku a většinu originálních nápadů a postupů, který tady použil, jsem už několikrát viděl v jeho pozdějších filmech, nemohl mě Dům okouzit ani tím. Rozhodně to není špatnej film. Má to silnou, osobitou a Kusturicovi vlastní poetiku, Bregovičova hudba je super a za pozornost tu stojí hromada jednotlivostí (scéna koupání v řece je můj favorit), ale jako celek mě to prostě nebavilo. (10.12.2020)