Dom za vešanje
Il tempo dei gitani
Dom obesenca
Time of the Gypsies
Obsahy(1)
Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (96)
Mám z Domu na věšení rozporuplný dojmy. Ze začátku to vypadalo jako hodně zábavnej předchůdce Černé kočky, ale komediální ražení se po první třetině překlopilo v drama čím dál temějších kontur, což by nebylo nic proti ničemu, ale s tím vtipem z toho vyprchal i šmrnc a ta druhá část už mě jako drama nezasáhla, protože se dost vlekla. A protože jsem se s Kusturicou seznamoval pozpátku a většinu originálních nápadů a postupů, který tady použil, jsem už několikrát viděl v jeho pozdějších filmech, nemohl mě Dům okouzit ani tím. Rozhodně to není špatnej film. Má to silnou, osobitou a Kusturicovi vlastní poetiku, Bregovičova hudba je super a za pozornost tu stojí hromada jednotlivostí (scéna koupání v řece je můj favorit), ale jako celek mě to prostě nebavilo. ()
Na konci jsem se ptal: tohle vážně spáchal Kusturica? Jistě že ano, je tu hodně poznávacích znaků - magický realismus, hudba, zvířata, co se chovají jako lidi, temperamentní Cikáni... Ale přesto je tenhle režisérův film v něčem jiný. Nabízí totiž až nezvykle pesimistický (a bohužel taky pravdivý) pohled na cikánskou komunitu, který vyrazí dech každému, kdo na Kusturicovy filmy chodí už automaticky jako na optimistické rozjuchané komedie. ()
Předem chci podotknout, že nepodléhám módním trendům, ani co se filmů týče. Nehodnotím filmy podle jejich momentální modernosti, ani zda jsou u kritiků či odborné veřejnosti a některých" intelektuálů" zrovna trendy. Kusturicovy filmy vás buď chytnou za srdce, nebo ne. "Cikánské" filmy Emira Kusturici a navíc, jak je to v případě tohoto filmu, v tandemu s Goranem Bregovičem, který tak úchvatně kombinuje balkánsko cikánskou hudbu s prvky rocku, popu i klasiky, mě prostě dostávají. ()
Další názorná ukázka toho, že by cigáni měli být ekologicky a ekonomicky vyhubeni. Strašný film. Kusturice hledal snědé spoluobčany do rolí asi v největší žumpě cigánského ochotnického divadla, tím pádem se na ty přismahlé šmějdy nedalo dívat a znepříjemňovali mi celý snímek. Nejvíce ze všech mě sral ten šulin v hlavní roli. Zásadní problém filmu bych viděl v tom, že se bere šíleně vážně bez Kusturicova typického humorného nadhledu. Člověk se musí opravdu hodně snažit, aby vypátral něco, čemu se může zasmát. Opravdu katastrofa, za kterou by se měl Emir upřímně stydět. ()
Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. ()
Galerie (16)
Photo © CPT Holdings, Inc.
Zajímavosti (5)
- Emir Kusturica si za film odnesl z festivalu v Cannes v roce 1989 cenu pro “Nejlepšího režiséra“. V roce 1991 získal film od Švédského filmového institutu cenu Guldbagge (Zlatý brouk) pro “Nejlepší zahraniční film“. (džanik)
- Velký americký kabriolet, ve kterém jezdí Ahmed (Bora Todorović), je Pontiac Bonneville z roku 1970. (Saur.us)
- Milostná scéna, kterou Perhan a Azra sledují v kině, je z jugoslávského filmu režiséra Rajka Grliće Jen jednou se miluje (1981), v hlavní roli s Mikim Manojlovićem. (Iggy)
Reklama