Dom za vešanje
Il tempo dei gitani
Dom obesenca
Time of the Gypsies
Obsahy(1)
Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (96)
Mám z Domu na věšení rozporuplný dojmy. Ze začátku to vypadalo jako hodně zábavnej předchůdce Černé kočky, ale komediální ražení se po první třetině překlopilo v drama čím dál temějších kontur, což by nebylo nic proti ničemu, ale s tím vtipem z toho vyprchal i šmrnc a ta druhá část už mě jako drama nezasáhla, protože se dost vlekla. A protože jsem se s Kusturicou seznamoval pozpátku a většinu originálních nápadů a postupů, který tady použil, jsem už několikrát viděl v jeho pozdějších filmech, nemohl mě Dům okouzit ani tím. Rozhodně to není špatnej film. Má to silnou, osobitou a Kusturicovi vlastní poetiku, Bregovičova hudba je super a za pozornost tu stojí hromada jednotlivostí (scéna koupání v řece je můj favorit), ale jako celek mě to prostě nebavilo. ()
Nemal by som pozerať takéto filmy, pretože po záverečných titulkoch sa už nedokážem začleniť do davu úprimne nadšených obdivovateľov doplnených tými, čo majú problém dať odlišné hodnotenie a snobmi, ktorí už vopred vzdychajú nad každým ďalším majstrovým kúskom. Pri sledovaní tohto takmer prírodopisného dokumentu som mal pocit, ako keď nútia vegetariána pochutnať si na tataráku. ()
Na filmu je paráda, že se na jednu stranu jedná v podstatě o dokumentární film, který se snaží zachytit každodenní život cikánů, ale pak najednou dojde na scény, které jsou ve své podstatě epické a vizuálně krásné. A i když se film tváří ze začátku jak komedie, jeho vyznění nabírá na drsnosti a nepříjemnosti, až k samotnému konci. Parádní filmová práce! ()
Dom Za Vesanje je film, v ktorom sa Kusturica inspiroval Ciganmi a ich sposobom zivota /dokonca isty cas aj stravil v ich osade a chatrciach/. Chyba poriadny pribeh, herecke vykony su chabe az mizerne, ale rezia je vyborna, hudba Gorana Bregovica tiez a divak si zapamata tragicky zaver. Pre mna vsak Crna Macka, Beli Macor je este vyssie. 70 % ()
První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... ()
Galerie (16)
Photo © CPT Holdings, Inc.
Zajímavosti (5)
- Velký americký kabriolet, ve kterém jezdí Ahmed (Bora Todorović), je Pontiac Bonneville z roku 1970. (Saur.us)
- Milostná scéna, kterou Perhan a Azra sledují v kině, je z jugoslávského filmu režiséra Rajka Grliće Jen jednou se miluje (1981), v hlavní roli s Mikim Manojlovićem. (Iggy)
- Emir Kusturica si za film odnesl z festivalu v Cannes v roce 1989 cenu pro “Nejlepšího režiséra“. V roce 1991 získal film od Švédského filmového institutu cenu Guldbagge (Zlatý brouk) pro “Nejlepší zahraniční film“. (džanik)
Reklama