Otec na služební cestě

Mám slabost pro jižanský temperament, živočišnost a živelnost. A to mi tento film dává. Vlastně jediné, co mě osobně otravovalo, byla postava Malika, přes kterého je příběh vyprávěn. Budování socialismu přinášelo v každé zemi svá úskalí a traumata. Stačilo málo a člověk se stal, alespoň na chvíli, nežádaným. Občas k vyobcování vedla i maličkost. Nadšené záletnictví, žárlivost, zhrzenost ženy, účelně podaná informace. Ale i v těchto podmínkách je hlavní touha po životě, po rodině, po spokojenosti. Každá chvilka se dá prožít a prožívat. Mehmed Mesa Zolj (dobrý Predrag Manojlovič) je nenapravitelný sukničkář, který si užívá každou chvilku života. Hlavní je pro něj rodina. Nepříjemnosti ho nezlomí a v každé situaci si chce život především užít. Mehmedova manželka Senija Sena Zolj (Mirjana Karanovič) se nesmiřuje s nevěrou lehce. Pro rodinu se ale dokáže zarputile porvat. Z dalších rolí: náměsíčný malý synek Malik (Moreno D'E Bartolli), Senin bratr, velké zvíře a ruka odplaty Zijah Zijo Zulfikarpasic (Mustafa Nadarevič), zhrzená uvědomělá milenka Ankica Vidmar (Mira Furlan), starý děda (Pavle Vuisič), kápo ze Zvorniku Ostoja Cekič (Slobodan Aligrudic), laskavý doktor Ljahaov (Aco Djorčev), a starší synek ústřední dvojice Mirza (Davor Dujmovič). Díky své touze po životě, je film velmi příjemný. (10.01.2015)

O životě jednoho oddaného straníka v nelehkých 50. a 60. letech Titovy Jugoslávie očima jeho syna. Kusturica má neobyčejně vytříběný vypravěčský talent, jeho film (jak je ostatně typické) zabírá poměrně dost rozsáhlý dějinný úsek a umožní divákovi prožít komunismus po balkánsku na osudech jedné rodiny. Miki Manojlovič v hlavní roli (Kusturicův dvorní herec) je tradičně bezchybný, režisér netahá z diváka emoce laciným vršením "působivých" scén, naopak, kouzlo Otce na služební cestě tkví v pečlivé drobnohře s charaktery a citlivým pojetím těch opravdu emotivních scén (např. příjezd rodiny za otcem do pracovního lágru). Jako nitka se pak příběhem vine dospívání hlavního hrdiny, a to všechno drží pohromadě až překvapivě dobře. (28.01.2004)

Chtě nechtě si budu muset hodit kraula proti zdejšímu proudu. Na začátek bych rád podotkl, že Emira Kusturicu mám moc rád a jsem přesvědčen, že je to vynikající filmař. Tento film tohle mé odvážné tvrzení ovšem vzápětí těžce vyvrací, neboť mám s tímto paskvilem hned několik vážných problémů. Jednak jsem došel k zjištění, že mi více sedí pozdější Emirova tvorba, která je výrazně živější a dovede brnkat i na vtipnou notu, v čemž je Emir takřka dokonalý. Tento snímek není ani veselý, ani závratně smutný. Celý se plouží v takové jakési nezáživné neutrální rovině. Jelikož jsem byl se situací v Jugoslávii obeznámen již před zhlédnutím filmu, tak nemám pocit, že by mi snímek sděloval něco nového a úžasného, z čehož jsou všichni odvaření. Film je servírován divákům dětskou optikou, na což režisér chytl většinu diváků jako rybu na návnadu a mohl tak uměle pozvedat intenzitu takřka všedních situací. Vykreslení doby zůstává tím jediným, v čem nacházím důvod, proč by někdo měl mít zájem tento film vidět. Po všech stránkách je film bohužel maximálně nudný a zcela divácky neatraktivní. Film mě nechával po celou dobu chladným. Nezavadil jsem o jediný náznak emoce. Osudy všech postav mi byly zcela lhostejné. Všechny postavy byly napsané enormně nudným způsobem. Chápu, že je to jeden z prvních větších filmů režiséra, takže se pouze "zastřeloval". Dokázal předat zprávu o určité době, ale zcela selhal ve vtáhnutí diváka do děje. Nejsou tam žádné záchytné body, proč by vás ten film měl zajímat a bavit. Nejsou tam žádné postavy, kterým byste mohli fandit. Je to film o nelehké době zcela všední rodiny. Neubráním se pocitu, že s filmem mohou sympatizovat diváci pouze z nostalgických důvodů. Rád bych poukázal i na nepříliš běžnou záležitost ve filmu. Diváci dostanou možnost si v tomto úžasném filmu prohlédnout velice detailně obřízku malého chlapce a následně i detailní záběr na přirození malé dívky. Za něco takového by v dnešní době zamířili filmaři zřejmě do tepláků ve státem hrazeném hotelu. V roce 1985 to bylo v Jugoslávii ovšem zřejmě stejně běžné, jako znásilňovat tamní dobytek. (29.04.2019)

Smutnoveselý príbeh jednej rodiny, s nádychom balkánskej poetiky podávajúci obraz Juhoslávie 50. rokov pod vedením maršála Tita. Nehrozí zahltenie živelnými gagmi s ozlomkrk hrajúcou dychovkou, ktoré v posledných Kusturicových filmoch dominujú. Retropríbeh je o nepoučiteľne neverných otcoch, ktorí vďaka svojim záletom končia na služobných cestách politickej odstávky. Nejednoznačnosť pováh, vyrovnanie sa s hajzlami vo vlastnej famílii, dvojkoľajnosť správania doma a vonku, dojímavé scény prvej veľkej detskej lásky, obetavosť matky nútenej vychovávať deti v ťažkej situácii. Zaujímavosť: Juhoslávia, odchýliaca sa od Stalinovho kurzu sa tiež nevyhla pracovným táborom pre politických väzňov (i keď v špecifický režim na chorvátskom ostrove by sme asi ťažko mohli nazvať gulagom sovietskeho typu). Všetko pohľadom malého chlapca, nepateticky vnímajúceho zvláštny svet dospelých. (10.10.2005)

Raný Kosturicův film u nás často přirovnávají k Pelíškům – Otce bych spíše nahradila Klamným létem, nicméně pravdou je, že nešťastné dějinné události jsou nám podány zidealizovaně optikou mladých, kterých se to zas až moc netýká. Hlavní hrdina Malik vzpomíná na své dětství, jehož středobodem je milovaný otec, záletný obchodní cestující. Série vesměs úsměvných epizod se odehrává na pozadí divokých 50. let, komika se mísí s tragikou a odhaluje střet dějin a malého člověka. (18.09.2009)