Nahý

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

,,PROSTĚ NĚJAK ŽIJU ZE DNE NA DEN. SEMTAM NĚJAKEJ DEN VYNECHÁM. BEJVAL JSEM VLKODLAK....ALE TEĎ UŽ JSEM ÚÚÚÚPLNĚ NORMÁLNÍ! DO PRDELE! TĚM JE HEJ. NIC NEDĚLAJÍ. SEDÍ A VYJOU NA MĚSÍC“...... /// Píchání, perverzní kecy, uvolněný mravy. To všechno doprovází Johnnyho v Londýně, kam přijel za Louise, aby nakonec vopíchal Sophii. Můžeme o něm říct cokoliv, ale že by se nudil – to ne! Je to hajzl. Stejně jako Jerry. (Ale Johnny je vtipnější!) ,,KAM JDEŠ JOHNNY?“...,,PRYČ ZE SVÝ HLAVY!“ (Kdo mi tenhle skvost zase doporučil????) Johnny mele bláboly, potkává dalšího ,,dementa“, každej je píča a srší schopnostma Sokratovskýho dialogu..... Chytrej film. Neuvěřitelná výpověď v eskapádě slovních sraček, plnej osvobození od kakofonické zvědavosti lůzy, kterej nejsem schopen svojí prořídlou šedou kůrou vstřebat. Složitost jednoduchýho děje je nad moje chápání, postavám nerozumím (stejně jako v ENTER THE VOID), ony fixní ideje budoucnosti jdou mimo mé chronické systolické bušení srdce a aktuální neuralgii do prdele! Něco tak ,,plný“ dialogů se dneska těžko vidí. Existence světa. Moje? Vaše? Filosofujte a píchejte. OMELETA SMRDÍ! Panoptikum nešťastných(?), osamělých lidí (?) (kteří chtěj sex – pokud možno perverzní). Jo a abych nezapomněl: Jeremy za Sophií pospíchal, aby ji prdel roz.... no však víte...(jako ten ježek tý lišce...) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Znám všechny knihy Bible a vím, co Nostradamus myslel tím 6-6-6. 2.) Hledám poselství v každým čárovým kódu. 3.) Když ženská – tak starší, když sex – tak perversní. 4.) Věřím, že si šoustáním vrátím mládí. 5.) Thx za titule ,,FYDuk“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (05.08.2011)

Velmi komplikovaný přemoudřelý bezďák Johny,který rád provokuje chodí po městě od ničeho k ničemu a potkává samé nesympatické a ošklivé lidi a převrací jim život na ruby i takhle by se dal film shrnout sice sem to dokoukal ,ale bylo to o nervy i přesto mě tento depresivní snímek něčím zaujal sám si to neumím vysvětlit. (25.03.2013)

divný, rozporuplný a neotřelý film s osamělým, charizmatickým, provokativním, ukecaným a občas odpudivým hlavním hrdinou, který chrlí svá moudra na kohokoliv s kým se potká a vytváří abstraktní situace s napjatou atmosférou. Zvláštní výpověď o době, která je plná spekulací a konspirací. Ve výsledku dobře zahraný, ale dost komplikovaný a pro mě moc nepochopitelný. [ PŘÍBĚH: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (22.10.2012)

Film o dobrodružstvích filozofujícího pobudy a znásilňovače na úťeku, který i přes svůj nevábný zevnějšek má charizma a umí učarovat ženám. Naked má místy děsivou atmosféru na způsob Cronenbergova Videodromu, avšak bez surrealistických prvků. Příběh začíná návštěvou Johnnyho v bytě jeho bývalé partnerky Lousie v Londýně, kde se sbílží s její spolubydlící Sophie, ale jekožto člověk nevázaný prachem světa se vydá do studených londýnských ulic, kde se oddává klábosení s neznámími lidmi – zejména jej fascinuje brzy nadcházející Apokalypsa, přirozenost Boha a všehomíra, konspirační teorie, Nostradámovy předpovědi - tedy vysoce abstraktní spekulace, kterým se běžní lidé až tolik nezaobírají. Svými úvahami, které občas mají špetku originality, a rozevlátými pohyby může vzbuzovat u diváka sympatie, někdy ale spíš něco jako soucit. Kromě už zmíněného fenoménu víry v apokalyptická proroctví a konspirační teorie Leigh také tematizuje sadomasochystický sex, mysantropii (zvlášť postava zbohatlíka, která fyzicky i psychycky terorizuje Sophie); zajímavý je také neracionální vztah Johnnyeho a Sophie, která si od Johnnyeho nechává fyzicky ubližovat, což ji zřejmě uspokojuje a stále víc ho proto miluje; ona se mu tím naopak stále víc odcizuje. Poté, co hrdina prožije několik nepříliš záviděníhodných epizod, se divák začne ptát, kam režisér film v závěru dovede – film ale naštěstí neskončí jako banální fraška, což by se lehce mohlo stát, kdyby se hlavní charakter zkonformizoval, dostal „rozum“ a zapadl mezi „normální lidi“ (se znásilněním na krku to ale asi dost dobře nejde). Konec je ale otevřený a divák je ponechán se svými rozporupnými pocity. Leighovi se podařil natočit velmi neotřelý film, jenom je třeba počítat s tím, že je dost temný. PS: Všechny klíčové scény se odehrávají na schodištích. (20.06.2011)