Léto

Ať si každý říká co chce, Francouzi mají svůj vlastní styl promítnutí scénáře do obrazovek. A tady je to víc jak zřejmé, i když co se týče příběhu, nebudeme si nalhávat, že nepokulhává. Hra na city jedině pomůže prokousat se celým filmem, ale aby se jednalo o průlom, to se říct nedá. Jak už jsem již dříve zmínila, v takovýchto filmech je jedno a to samé téma, jen se mění situace, prostředí a způsobené problémy. (04.08.2023)

Pomalu celou první půlhodinu jsem si myslela, že film ani nedokoukám, jak brutálně mě babské revoltování a plkání nudilo. Pak se daly holky ale dohromady, odjely na farmu a celé se to rozjelo tak, že jsem pomalu ani nedýchala. Atmosférou mi film nejvíce připomínal Kyss mig, v závěru filmu se mi svíral hrudník, jako by ho někdo stáhnul kazajkou. Cécile De France mě v lesbických rolích snad nikdy neomrzí, poznat takovou v reálu, vlak si ujet rozhodně nenechám. (07.07.2016)

Ze začátku to bylo takové trošku přitažené za vlasy, ty feministické nápady, protesty, písně a k tomu spousta kouře. I ten počátek vzplanutí působil tak trochu násilně. Ale pak se to pozvolna začalo lámat; věci začaly být uvěřitelnější, scény reálnější, problémy opravdovější. Tyhle příběhy jen těžko hledají šťastné konce, zvlášť když se odehrávají v době před čtyřiceti lety. Nelze neocenit autentičnost pubického i axilárního ochlupení a spíše charismatické než klasicky krásné hlavní hrdinky. Zpočátku nudnější, ale nakonec velmi zajímavý, vtahující a lehce dojemný závěr letošního Febiofestu. [80%; 2016-03-22 Febiofest Cinestar Nový Smíchov] (22.03.2016)

Začátek s ženským hnutím byl trochu otravný, ale jakmile se holky přesunuly na venkov, byla to krása. Dopadlo to ... jak to asi v tehdejší době dopadnout muselo. V rámci žánru urcite jeden z těch výrazně lepších. Jen tatínek Delphine mi připadal spíš jak po řádné mozkové mrtvici než jak po infarktu, ale to je detail. (10.07.2018)

Možná to jde i poznat z toho, jaké filmy tady hodnotím, že prostě mám rád romantické filmy. Komedie, smutné, všechny. Poslední dva měsíce jsem se na ně nedokázal moc dívat, nešlo to, nebylo by mi moc dobře. Je to zvláštní příběh, zamotaný do dané doby a ženských práv. Líbilo se mi to, pomohlo mi to, i když to neskončilo dobře. Jak to dopadne u nás, teď nevím. Delphine si na konci přála vrátit v čase… a mít odvahu, kterou tehdy postrádala. A to už není možné. Co bych udělal já, kdybych se mohl vrátit v čase, udělal bych v tom klíčovém okamžiku něco jinak, když vím, jak to celé dopadlo? Šel bych zase do toho? Rozhodně! Nikdy, nikdy bych to, co jsme prožili, za nic nevyměnil. Stálo mi to za to. I teď když jsem … (dosaďte si cokoliv). Dalphine dále říká, že můžeme jít jen vpřed, a to je to, o co se teď snaží. Paradoxně jsem ve stejný den slyšel poslední díl podcastu Kudy běží zajíc a Ondřej Novotný tam jen tak mezi řečí říká k Podryho pracovní změně strašné moudro. Cesta zpátky v životě by vůbec neměla být, měla by být jen dopředu a jestli po cestě dopředu budeš dělat i to, co jsi dělal před tím, není to cesta zpět, ale nějaká evoluce toho, co jsi dělat předtím. Ten člověk to má srovnané v hlavě jako málokdo. (anonymní ČSFD sebeterapie volume 9) (17.06.2023)