Utøya, 22. července

Objavil sa tu trefný koment a to: Keby som bol slepý, odnesiem si rovnaký zážitok. To je presné. Veď v tom filme je celá hutná atmosféra vsadená len na dialógoch niekde v skrýši, v kroví, v lese pri pníku, no proste o samotnom incidente veľa nevieme (hoci situácia v stane bola napínavá). Keby nešlo o tak známy teroristický čin, tak do záverečných titulkov nevieme, o čo ide. Vraha ani nezbadáme, namiesto vraždenia len počujeme výstrely. Z takéhoto potenciálu sa podarilo filmovo spracovať tak 20%. Toto vôbec nie je rekonštrukcia udalostí. A ak malo to celé byť postavené len na prinesenie toho pocitu strachu, ktorí mali mladí ľudia na Utoyi, tak to mohli kľudne natočiť ako partia mladíkov uteká pre hladným vlkom. Účinok takmer ten istý. Očakávam, že sa o tomto ešte len natočí lepší a 5-hviezdičkový film. Z úcty k obetiam dávam tomuto dve. (12.10.2018)

Pamatuju si večerní zprávy ve veřejnoprávní televizi, které se skoro výhradně věnovaly útoku ve vládní čtvrti v Oslu, a pak v rámci telefonátu s externím spolupracovníkem ČT došlo ke zmínce, že se má údajně střílet i na nedalekém ostrově. A až pár desítek minut poté bylo zřejmé, co za tragédii se na ostrůvku Utøya odehrálo. Zvlášť když umírali zejména mladí lidé. Běhal mi mráz po zádech. Zatraceně moc. Po projekci snímku režiséra Erika Poppa, který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jsem si reportáž České televize pustil znovu. A emoce zase udělaly své. Ovšem u samotného snímku to s nimi bylo velmi rozpačité. Prostě se příliš nedostavily. Fakta jsou zřejmá. Provedení ovšem nejisté. Kamera si záhy za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tentokrát mě ale napadá pouze slovo monotónní. Zastavíme se u několika postav, ale ani ony v téhle štvanici nijak nezaujmou. Samozřejmě občas zamrazí – volání, které už dcera nezvedne, tahanice o poslední úkryty, chlapec ve žluté bundě – ale stejně mi chybí odpověď, proč snímek vlastně vznikl. Pocta obětem? K dobru jde fakt, že masového vraha snímek nezmíní ani jednou, nechce mu dělat radost či „reklamu“. Nevím, zda je správné použít spojení přidaná hodnota, ale něco mi prostě zoufale chybělo. Minimálně emoce ano. (21.09.2018)

A já se ptám proč? Proč bylo nutné z toho udělat jednozáběrovku? Kdyby se to trochu nazáběrovalo a sestříhalo, mohlo by to být mnohem intenzivnější. Pár působivých survival momentů ze začátku filmu a na jeho konci nevyváží nudu uprostřed. Dramatická situace je šílená, ale to divácký zážitek automaticky nezajišťuje. Sledovat stále dokola, jak hlavní hrdinka někde x minut leží a nic se neděje, mi jako divákovi nedávalo vůbec nic. Jako představa o prožité hrůze dostačující, jako funkční dramatický tvar silně pokulhávající. V kontextu jednozáběrovek pak průměrné. 5/10 (22.02.2020)

Horor. Film nejsem schopná ohodnotit, protože emoce, které ve mně celá tragédie vzbuzuje, jsou velmi silné. Nedokážu hodnotit film, který znázorňuje utrpení, kterým si ty děti musely projít. A to, že se jim nedostalo včasnější pomoci, je šílené. Ačkoli trest smrti kategoricky odmítám, výjimka potvrzuje pravidlo: breivik měl dostat provaz. (09.09.2018)

Na jeden nádych, odsledované Nórske šialenstvo. Človeku je miestami naozaj veľmi ťažko, a len z vypätím síl sleduje niečo, čo nedáva žiadny zmysel. Rezať, soliť, zahojiť rany, opäť narezať, opäť soliť, opäť zahojiť rany, a takto stále dookola, do konca života. Takýto slaboch, si zobrať život nezaslúži. Takýto panák, musí trpieť .. (25.09.2018)