Mazací hlava

Eraserhead je hlubokou sondou do nejtemnějších propastí lidské mysli, kde realistický pohled nevidí přes veškerou černotu nic. inspirace v nejděsivějších nočních můrách předvídá jedinečnou atmosféru, která je rozvíjena brilantním zpracováním technické stránky filmu. výprava uvádí diváka do prostředí klaustrofobického, industriálního, technokratického a znepokojivého pro svou všednost a zdánlivou obyčejnost. i přesto, něco v něm je "špatně". kamera zůstává povětšinou statická a umírněný střih zapříčiňuje neobvykle dlouhé, vtíravé záběry. náměsíčné projevy herců a všudypřítomná čerň šerosvitu přidávají na dojmu mlžné clony mezi divákem a obrazem. jak i v pozdějších filmech David Lynch dokáže, je mistrem v práci se světlem a stínem, což v černobílém filmu vyniká dvojnásob. otevírají se nové možnosti v komponování záběrů. takřka taktilní rozměr získávají povrchy podivných textur, vynikající v nejnezvyklejším, chvílemi pohasínajícím nasvětlení. probouzejí v mysli vzpomínky na doteky podobných povrchů, a tak může mít divák pocity, jako kdyby při sledování filmu opravdu zanořoval prsty do bahnitých hmot, nebo snad číchsi hnisavých ran? ještě více se může pod kůži vrývat zvuk - jeden z nejvýraznějších výrazových prostředků Mazací hlavy. Máloco tolik přispívá hutné atmosféře - všudypřítomné ruchy, skřeky, to táhlé hučení, které podkresluje celý film ale podvědomě pustoší stabilitu divákovy mysli. a co ty pazvuky, které jen málokdy patří viditelnému zdroji a ještě méně často se daří jejich příčiny domýšlet? raději si nepředstavovat, co všechno se může ukrývat v temných zákoutích mizanscény, kam světla nedosáhnou, nebo v prostoru vynechaném mezi střihy. ale ten možná není nic víc než bezrozměrnou tmou, chaosem a peklem, které časem pohltí všechno a každého a v posledku do této tmy odvanou ostatky každého z nás jako pouhé žmolky titulních gumovátek. celý film pak jistě není méně než audiovizuálním zpředmětněním onoho děsu z nicoty, do které se všichni nezadržitelně noříme jako do černého bahna. od toho ani ulpívání na lepkavých potomcích nepomáhá. dostavuje se pocit stejně svíravý, jako při bezprostředním ohrožení života, pouze temný a neviděný. zůstává pod povrchem, tlumený, ale neustálý. a jedině nevědomí se odváží zhmotnit všechny ty hrůzy, "bezpečně" ukryté za radiátorem vědomí. Lynch rozpoznal ve filmovém médiu schopnosti oprostit se od zákonitostí tak zvaného reálného prostoru a času a nalezl tak úzkou souvislost s nekonečným počtem dimenzí, kterými disponuje snění. jediným limitem jsou pak samy obsahy mysli ukládané a zpracovávané při vnímání. mimo jiné typicky lidský poznatek: vědomí vlastní konečnosti. (31.01.2006)

Lynchova prvotina a hned pěkná kupa hnusu. Hnisem, slizem, krví, nádory a podobným humusem se tady teda rozdohně nešetřilo. Lynch se nejspíš řídil heslem - "Dokut se u toho divákům nebude chtít zaglvat, tak to nebude mít ten správný šmak!" - a dává nám to jasně pocítit. Zásadně bych to zakázal budoucím matkám a vám všem ostatním doporučuju rovnou přeskočit k Lynchovu úžásnému "Slonímu muži". (06.04.2007)

Lynch se neubírá klasickým směrem, kdy film musí mít logiku, racionálnost a určité zdůvodnění proč vlastně exituje. Proto je jeho tvorba tak blízká surrealistickému směru - jde jen o náhodné nahazování námětů a prvků a rozvíjení příběhu do mnoha snových až halucinogenních linií... Proto není třeba hledat nějaké zběsilé teorie, které vysvětlí do puntíku proč se dělají z hlav tužky, proč kuře najednou oživne, proč má žena z radiátoru kotlety... Jde jen o proud myšlenek a vizí, které měl Lynch v hlavě a které se mu (opět) podařilo svérázně zobrazit na plátně. Jeho depresivní atmosféra omámí hned po pár minutách filmu, zvukový repertoár nejrůznějších industriálních a fabrikových ruchů vás nenechá oddechnout ani na jediném místě a určitě si ani minutu neoddechnete, protože ve filmu není žádné místo na uvolnění, ticho, či klid... Film přece nemusí být pouze krásný, pateticky vyfabulovaný příběh... Pro mě srdcová záležitost, jeden z nejosobitějších a nejlepších Lynchových filmů. Je to deprese, to ano, ale perfektně udělaná! (07.09.2006)

Filmy Davida Lyncha sú zväčša vyslovene pocitové záležitosti. Snaha o nejaké pochopenie, len kazí umelecký zážitok, ktorý tento americký režisér so svojimi dielami divákovi predkladá. "Mazacia hlava" je výborným príkladom pre toto moje tvrdenie. Surealistický, lyrický, značne depresívny snímok. Kde ide o príbeh akéhosi Henryho Spencera, ktorý sa doma stará o akýsi potrat, ktorý splodil s akousi ženskou, ktorá ho opustila. Keď to človek takto povie, znie to hlúpo. Keď to zoberie do rúk David Lynch, spraví z toho filmové umenie. **** (21.02.2008)

Atmosféru to má. Hlavní hrdina s ikonickým účesem čumí jak puk, tak dokonale, jak to jen jde. Příšerka je správně hnusná. A to je tak všechno. Je úplně jedno o co tam jde a jestli na to koukáte naráz, nebo po libovolných úsecích. Dění je totiž totální random a i když mě to chvílemi bavilo, tak jsem ve zbytku málem usnul. (26.11.2018)