Podobizna

Film má atmosféru, promyšlenou kameru, kompozici záběrů a nasvícení (expresionisticky laděné kontrasty světla a stínu) a velmi dobrou hudbu D. C. Vačkáře. Scénář se pokusil vykročit od Gogolovy groteskně-strašidelné povídky k obecnějším úvahám na téma role umění a umělce ve společnosti, ale odpovědi, které dává, jsou zjednodušující až naivní. V tomto smyslu je příznačné, že film ani v jediném záběru neukazuje to skutečné "ryzí umění", reprezentované tvorbou malíře Jordána - jak by asi podle tvůrců filmu z roku 1947 vypadalo? Největší slabinou filmu je - a v tom se budu lišit od většiny zdejších komentátorů - V. Šmeral v hlavní roli. Šmeral byl rozporuplný herec i osobnost. Tady mě rozhodně nepřesvědčil, jeho ochotnická gestikulace i mimika, teatrální obracení očí v sloup atd., byly místy nesnesitelně komické. K civilnímu herectví se Šmeral propracoval jen občas a mnohem později, např. v Kladivu na čarodějnice, Nejkrásnějším věku a zejména Směšném pánovi. Smutným paradoxem byla pak jeho celoživotní, mimořádně aktivní služba komunistickému režimu: reálná obdoba jeho role malíře Romana. Přes všechny nedostatky je film velmi cenným dokumentem doby a dá se na něj dívat i dnes. Máme jen málo poválečných děl (kromě Podobizny např. Radokovu Dalekou cestu nebo Steklého Sirénu), které překonávají tradici salónní veseloherní zábavy 30. let a naznačují, jak by se býval mohl československý film vyvíjet ve svobodných poměrech. (01.04.2021)