22. července

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. (30.10.2018)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)

Nakonec se ukázalo, že odsouvat zhlédnutí ze strachu, že budu po skončení naprosto rozsekaná, bylo celkem zbytečné. Paul Greengrass se tentokrát nesoustředí ani tak na brutalitu útoku, jako na následné vyrovnání se obětí s tím, co se jim stalo. A taky na absurditu toho, jak je zacházeno s útočníkem. To mě bolelo nakonec asi nejvíc. Jako drama dobrý, všichni se snažili, ale na mě to - nevím proč - zapůsobilo ve finále spíše povrchově. 3,5* (09.11.2021)

Určitě se budu ještě nesčetněkrát u životopisných snímků opakovat, ale ty nejpozoruhodnější, převážně však nejkrutější scénáře píše život sám. Události po samotném útoku jsem kdysi ve svých 11 letech moc sledovat nemohl, a tak u všech dramat, která se snaží zmapovat časově vzdálenější konflikty, oceňuju, že se jejichž prostřednictvím mohu poučit o další významné části našich dějin. Už mě moc netrápí, zda se tvůrci drželi všech faktů, nebo zda si svůj příběh trochu přikreslili. Zrovna v případě 22 July tam ta uvěřitelná intenzita pobývá po celou sáhodlouhou stopáž, což z něho dělá opravdu zajímavý filmový počin. (21.12.2018)