Režie:
Roberto BenigniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Nicola PiovaniHrají:
Roberto Benigni, Nicoletta Braschi, Giorgio Cantarini, Giustino Durano, Marisa Paredes, Horst Buchholz, Verena Buratti, Gina Rovere, Andrea Tidona (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice, překypující energií a hýřící bláznivými nápady, přijíždí z venkova do velkého města. Na první pohled se tu zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, on však udělá vše, aby ji zachránil od sňatku s nemilovaným byrokratem. Získá její lásku a vezmou se. Narodí se jim syn Giosué. Po pěti letech šťastného manželství je Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Hra, na jejímž konci na oba čeká velká odměna... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (1 035)
Opravdu krasnej film, to nejlepsi co kdy Roberto Benigni natocil, nebo v cem hral a po pravu za tenhle film dostal 3 oskary, s kterejma naprosto souhlasim, krome filmu a hlavniho herce je to i za hudbu, ktera byla taky skvela, hlavne v prvni polovine filmu. Prvni polovina je spis komedie, i kdyz uz je tu poznat, ze zacinaj nemci prichazet, ale porad je to hodne vtipny. Druha cast filmu je taky vtipna, ale zaroven smutna a dojemna. Roberto Benigni zvladl scenar a rezii fakt dobre, takze to nepusobi jako zadna slatanina, ale jako krasny dojemny film, na kterej se vzdy rad kouknu. ()
Někdy i věčný optimista jako já dospěje do fáze života, kdy ho nebaví žít, nebaví ho předstírat, že je v pohodě, když je ve skutečnosti vyrvanej z těla, někde mimo tenhle svět. Nebavilo mě sledování filmů, kniha pro mě byla něčím, co mi odvedlo myšlenky, ale ne na dlouhou dobu. Moje komentáře mě nebavili a svět totálně za plexisklem. Rezignoval jsem... to asi souvisí s věkem. Život je krásný jsem viděl jako malej kluk. Nelíbil se mi, a popravdě jsem to, podobně jako Giosué, nepobíral. Jenže člověk míní, život mění a já, teď už životně obroušenej, chápal. Benigni na předávání Oscarů předvedl svou italskou krev. Pro sošku si doskákal přes hlavy diváků. Divák nevěřícně kouká, stejně jako u závěru filmu, akorát s tím rozdílem, že až nyní jsou vaše oči už notně obrečený, neschopný zaostřit. Zažili jste někdy pocit, že vám něco uniká, že to musíte dohnat i za cenu toho, že zemřete? Já ano. A Robertovo suprová báseň mi ukázala, že přání nemusí znamenat utopii. Jasně, teď se ptáte, kde jsem k tomu přišel, když film o tom vlastně nevypovídá, ale já vidím věci jinak, odlišně. Při pohledu na padající list si neřeknu: "Ty vole, zase podzim." Ale spíš mám chuť vzít plnou hrst a rozhazovat je. Prostě si užít tu změnu, která se nabízí. Tenhle film byl silný presso, který mi srdce rozbušilo a vyplavilo z těla. A i když vím, že žít věčně nebudu, že to přijde co nevidět, tak budu konat. To mi řekl Benigni, tak jsem to pochopil... ()
Řešit těžké životní situace s humorem je úžasná vlastnost, ale já to moc neumím. Asi proto mě poměrně bavilo sledovat Guida, který to však s těmi antifašistickými taškařicemi přece jen trošku přeháněl až do svého oscarového konce. Kdyby jeho synátor na konci vyhrál tank a jeli by si spolu zajezdit školu smyku do Vatikánu na náměstí svatého Petra, tak bych s hvězdami nešetřil. Takhle mi zůstane v paměti pocit promarněné šance a dokonalý překlad táborového řádu - "My hrajeme ty hrozně zlé, kteří hodně křičí a řvou. Kdo bude mít strach ztratí body!" ()
Možná až přehnaná počáteční klauniáda má po příjezdu do lágru smysl. V tu chvíli chápete, že hlavní hrdina to prostě nevzdá a dokáže najít humor téměř v každé situaci. Dostala mě scéna, kdy má konečně příležitost promluvit si s doktorem a ten na něj vybalí další hádanku. Moc se mi to líbilo, i když to chvílemi bylo velice naivní a po koncentráku tam běhal, jak na exkurzi. Halekání z tlampačů by mu fakt neprošlo. ()
Robert Benigni je podstatně lepší režisér než-li herec. Zatímco z pozice režiséra se mu podařilo snímku vtisknout velmi pozitivní a "lidskou" náladu, tak z pozice herce selhává a to tak, že je sice jediným, ale zato pořádným záporem filmu. Jeho Guido má být sympaticky upovídaný optimistický snílek, ale ve výsledku je zabití hodný kecálista, který mele a mele a mele. Vše ostatní se vydařilo na výbornou od scénáře, přes technickou stránku až po herce ve vedlejších rolích... a mele a mele. ()
Galerie (38)
Photo © 1998 Miramax Films
Zajímavosti (17)
- Před usnutím si Guido (Roberto Benigni) a Ferruccio (Sergio Bustric) vyprávějí několik vtipů o německém filozofovi Arthuru Schopenhauerovi. Šlo o oblíbence Adolfa Hitlera. (Kulmon)
- Tank, který se objevil v závěru filmu, je americký Sherman M4. (Listeroman)
- V čase 1:32:48 obsluhuje Guido (Roberto Benigni) německé důstojníky na večírku, přičemž hraje hudba ze starého gramofonu. Když deska dohraje, Guido pustí novou z italské opery. Gramofon pootočí směrem na tu část koncentračního tábora, kde se nachází jeho žena. Následuje scéna, kde kamera ukazuje na Guidovu manželku, která melodii poznala. Při detailním záběru, když kamera zachytává Doru (Nicoletta Braschi), lze vidět kameru spolu s kabelem. (chleba24)
Reklama