Indiáni z Větrova

Snímek Indiáni z Větrova jsem viděl jako malé dítě pravděpodobně v kině, když jsme povinně chodili se základní devítiletou školou za korunu na dětské filmy, protože právě do této kategorie přesně zapadá. A protože i Popelka musela oddělit zrno plev, aby dosáhla pěkného výsledku, bylo z něj potřeba při jeho sledování vyjmout několik scének v rámci socialistické propagandy. Pak se již jednalo o milý, lidský a jednoduchý příběh dětí z dětského domova, natočený v krásném prostředí Jižní Moravy, konkrétně Valtic a Pálavy. Tehdy zde ještě na hranicích s Rakouskem sloužili vojáci, kteří měli zabránit tomu, aby někdo náhodou nechtěl odejít za kapitalistickým způsobem života z tehdy socialistického Československa. Pár vojáků se mihlo i v tomto filmu, přičemž jednoho z nich ztvárnil začínající herec Vladimír Dlouhý či jeho velitele výborný Ilja Prachař. Naštěstí moc komunismus nepropagovali a jak se nakonec ukázalo, důležitějším prvkem filmu byl dosluhující pes pohraničník, jehož si na psí důchod k sobě vzali kluci z dětského domova z Větrova. Tato parta dětí různého věku vytvořila jakousi indiánskou skupinu, která sváděla tuhé boje s dětskými nepřáteli z vesnice a zdálo se, že obě party nic na světě nemůže spřátelit. Anebo ano ? Ale důležitější otázka byla, jestli si děti z domova ještě rodiče někdy vezmou domů anebo jestli se ty menší někdo osvojí a domov jim vytvoří. Celý příběh byl celkem jednoduchý a především lidský až dojímavý. Líbila se mi moravská mluva, které dávala autentičnost prostředí, kde se film odehrával. Také jsem v něm poznal spoustu dětských herců té doby, nejvíce mi byl ale sympatický Jiří Strnad, hlavní hrdina filmu, marně čekající na svou maminku. Přiznám se, že je docela těžké po tak dlouhých letech film Indiáni z Větrova ohodnotit, když se na něj dívám již dospělýma očima, nicméně kdy sečtu již zmíněné plusy a odečtu mínusy, k výsledku jsem došel. Suma sumárum, snímek Indiáni z Větrova ode mne získal tři indiánské hvězdy ***. (09.04.2017)

Filmové zpracování známé dětské knihy nabízí obyčejný klukovský příběh, kdy se každá lotrovina a klukovina odpouští. A dvě nesmiřitelné klukovské party vedou spolu blátivé války. A každý malý indián nepatří do děcáku. Je šance, že si ho dokonce i někdo osvojí. Jenže tu klučičí svobodu, kterou malý chlapec ve Větrově má, už v nové rodině mít nebude, i když na něho budou sebehodnější. Vzorně zahrané, citlivě zrežírované, ale už to nějak moc zestárlo. Rovněž motiv pohraničníků byl dost rušivý prvek, ale vzhledem k době, ve které film vznikal, a s ohledem na literární předlohu, která tím ovšem tolik netrpěla, zřejmě nutný. 60% (15.05.2013)

Příjemný pohodový film, jehož hlavním ústředním motivem asi nejsou ty klukovské války nebo starost o vysloužilého psa, ale spíše přátelství mezi dvěma kluky z dětského domova, které dělí velký věkový rozdíl, ale podobný osud. Jen ten motiv s adopcí mi přišel ke konci dost uspěchaný. Na druhou stranu, podobné problematice se zase do detailu věnují jiné filmy o adopcích, např. Pozdní léto. Jak bylo mnohokrát psáno, takové filmy už se netočí. Těžko říci, jestli by na ně dnešní dětský divák čekal, ale každopádně jsem rád, že jich tolik vznikalo dříve. A byl bych rád, kdyby naše generace nebyla poslední, kdo je ocení. (20.03.2023)

Kdo se dokáže nad politiku nadnést, tak zjistí, že je to úžasný film. Fakt pěkný :-) Prostě nádherná dětská léta, a jestli se nebili horňáci a dolňáci, tak tady bojovali vesničtí a děcák :-) Juj kdyby dnes dělaly děti takové lotroviny.... nebyl by ten svět přece jen lepší a veselejší, než s tím s čím se potýkají děcka dnes? :-) Za mě neskutečně milý film :-) (07.08.2019)

Hodně citová záležitost. V mládí jsme si hráli na všechno možné. Vstupem do dospělosti se všechno mění. Už si člověk nehraje, neskáče jen tak, neplazí se po zemi. Všechno je jakoby složitější, i když to vlastně není pravda. Indiáni z Větrova jsou pro mě citovkou, vzpomínkou na mládí, kdy jsme měli zcela jiné "starosti". No a ten závěr filmu. Achich. (25.03.2012)