Konec starých časů

SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Nádhera má zavřít hubu posměváčkům. // Skutečný aristokrat přijíždí vždy poslední. // jsem kníže Alexej, můj sluha Váňa. // Přijel už hrabě Codda? // Podivín, ale aristokrat. // Můj syn Jan. - moje dcera. // Tím zacpeme všem huby. // Kníže je ten nejznamenitější vozka. // Nedopustím pane Pustino ... // Obojí posiluje svalstvo zvané prdelní. // Je to kníže arciblázen. // Navštívenky. Všichni okolní statkáři zvou našeho knížete. // Perchta Rožemberská. - Nesmysl. Perchta není. - Nedovolím, aby se kdokoli otíral o ctné jméno mé matky. // Perchta byla bílá paní! - Nevím proč by měla být černá. // A kdopak nám to krade dříví? - To je sedlák Charousek. // Jaká hanebná fraška. Sotva mi ukázali nevěstu už je ruka v rukávě. // Můj vzácný nočník. // Klobouk barona Prášila. // Miluji vás. - Proboha. Moc jste pil. - Jsem opilý vaší krásou. // Pane Charousek, lidem jako vy patří budoucnost. (22.12.2006)

Vančurův jazyk miluji, je archaický leč znělý, libozvučný, košatý, s neuvěřitelnou slovní zásobou i stavbou vět. Zdaleka ne povinná školní četba, pokud mu člověk přivykne, propadne mu. Knihovník a vypravěč Hanzlík kouzelný zjevem i hlasem. Labuda neotesaným zbohatlíkem. Považte, svým dcerám tykal! Milovaný Adamíra rozeným komorníkem, neustále jemně a taktně ukazujícím a podávajícím Labudovi správné příbory a skleničky. Na Rudolfa Hrušínského (otce, pochopitelně) jsou všechna slova většinou krátká, stejně jako pro jeho syny je jich skoro škoda, jablko tady daleko od stromu. (V tomto věku prosím, jinak oba stárnou divadelně krásně, už jsem o tom někde psala.) Jan Hartl, nenápadný, leč velký zjev českého filmu. S krásnou češtinou a bezchybnou dikcí. A když Menzel, nemůže chybět rozmarněletní František Řehák. Postrádám snad jen Vlastimila Brodského. Obecně milovaný Abrhám na vedlejší koleji mých oblíbenců. Uznávám však, že herec velký, s vousy zjevu charismatického, vystupování aristokratického. Zajímavé, že ženy zde téměř absolutně ve stínu mužů. Což je škoda, rovnocenné partnerky mi možná chyběly k pěti *. Výjimkou noblesní a šaramantní Chantal učitelkou francouzštiny. Obrazy zvolna plynou, kameraman si pohrál se světly a stíny, hudba dobově doplňuje a vzácně neruší. „Rušivým“ elementem je právě živelný a živočišný kníže Abrhám, dokázal se opravdu rozparádit, rozjuchat, rozdivočet. A všem ženám poplést hlavu a obrátit proti sobě většinu mužů. Se svítáním pak po anglicku mizí přes zeď, Labuda se dočká Kratochvíle a všichni budou spokojení. Jen budou mít pocit, že je život náhle šedší a nudnější a jednotvárnější. A na konec jako obvykle alespoň jeden citáteček: „Dvorská etiketa doporučuje po ránu jízdu na koni nebo na zábradlí. Oboje posiluje svalstvo zvané prdelní.“ (28.06.2008)

Nevím, zda to byl Vančurův záměr, ale četba Sperových pamětí KSČ (Konec starých časů) ve mně budila chorobnou melancholickou depresi, obrácenou závrať z nízkosti, nechutenství a mdlobu. Nebylo mi z toho dobře, ačkoli Vančurovy knihy miluji. Že po tomto dojmu není v Menzelově adaptaci ani stopy, to mu nevyčítám. Horší je, že v ní nenalézám stopu čehokoli. Starší Menzelovy adaptace byly nějak působivé, tohle už má jen hezkou fasádu. (01.06.2011)

Já jak mám pořád Menzela spojeného zejména s Vesničko má středisková, kterou ale napsal Svěrák, tak mě vždycky u jeho dalších filmů překvapí, že ty postavy tam mluví jak dementi. Respektive novovlně deklamují s patrně chtěnou snahou ctít předlohu, být citovatelné a provokativně tepat. Předlohu jsem nečetl, ale zjevně zpracovává dost ambiciózní téma, které šlo jen těžko pokrýt skrze herce typu Abrhám, Hanzlík nebo Hrušínský, kteří bohužel permanentně vytrhávají z děje svojí provařeností, což jde poznat i dle reakcí diváků, které nejvíce chválí toho daného herce v oné roli místo toho, aby se spíš řešilo jak film zpracovává takové velké, výstižné a nebezpečné téma. Já musel převážně obdivovat, kolik postav a děje je schopný Menzel nacpat do čtvercového rámu, přičemž nejvíce ve mně zanechá dojem nejspíš ta podmračená podzimní atmosféra zámku a jeho okolí. (27.07.2023)

Konec strých časů je film, při kterém byl Jíří Mencl v plné tvůrčí síle a když nepatří mezi jeho ryzí klenoty, rozhodně se jedná o velmi kvalitní komedii se vším všudy. Pro mě, jako by film také předznamenával konec starých dobrých časů českého filmu, kdy nebylo vyjímkou, když v jednom roce vzniklo třeba i 10 takhle skvělých českých filmů. A tento snímek skutečně jakoby tento předěl symbolizoval, protože je jedním z posledních představitelů těchto žní. Jinak je film asi životní rolí Josefa Abrháma. Ne že by snad nenatočil ještě lepší filmy, ale nikde jsem ho neviděl takhle herecky řádit. (18.07.2012)