Žízeň po životě

Poutavý životopisný portrét jednoho z nejslavnějších malířů novodobých dějin, který pravda nezaplouvá do jakékoli kontroverze, ale osobnost hlavní postavy a jeho osudové vztahy rozpitvává velmi důkladně a přesvědčivě. Douglas i Quinn perfektní a záběry oživující ikonické Van Goghovy kresby moc pěkné. Jen ta epická orchestrální hudba se k tomu vůbec nehodí a v závěru bych možná uvítal více tragický nádech, na rozdíl od toho univerzálního melodramatického. 80% (04.05.2020)

"In his memoir "The Ragman's Son" Kirk Douglas recounted that John Wayne attended a screening of the film, and was horrified. "Christ, Kirk! How can you play a part like that? There's so few of us left. We got to play strong, tough characters. Not those weak queers," Wayne said. Douglas tried to explain, "It's all make-believe, John. It isn't real. You're not really John Wayne, you know." Wayne (born Marion Morrison) looked at him oddly, as if Douglas had betrayed him." Cokoliv si přečtu o Johnu Waynovi ve mně ponouká nenávist vůči Johnu Waynovi a cokoliv si přečtu o Kirku Douglasovi ve mně vzbuzuje lásku ke Kirku Douglasovi. Film samotný zestárl/zastaral trochu víc, než jsem doufala, ale pořád je dost frenetický. (09.09.2022)

Vychutnání filmu bylo umocněno mojí nedávnou četbou - Vincent van Gogh - Deník v dopisechu od Jana Hulskera. Spojením těchto dvou děl jsem si plně uvědomila, nebo spíše představila, co byl Van Gogh za člověka a lépe pochopila jeho duševní rozpoložení, které nebylo jednoduché. Zmítal se mezi nepochopením otcem, který jej považoval po celý jeho život za zahaleče a nikdy jím nebyl nepochopen, nenaplněné a bouřlivé vztahy se ženami , postoj k bohu a náboženství. Divoká povaha, která touží být nespoutaná a přesto je spoutávána předsudky doby a jeho rodiny. To vše nemohl vyvážit silný a vzácný vztah s bratrem Theem, kterému psal ony zmíněné dopisy, odhalují jeho podstatu myšlení a čistou duši. Pro mne skvělý film po všech stránkách. (22.03.2015)

I literatura faktu může mít - a má - svá nadčasová díla. Stoneova goghovská biografie dala příležitost pro vytvoření její adekvátní filmové podoby. Jména jejích tvůrců byla sama o sobě zárukou; odvedený výstup je nezpochybnitelným pozitivním zodpovězení řečnické hypotézy, podané v úvodu tohoto komentáře. Výrazný tvůrčí ruch modernistické výtvarné komunity v tehdejším "chrámu uměn", jímž se na dlouhá desetiletí stala Paříž tolerantní francouzské Třetí republiky, měl v poslední třetině 19. století několik nepřehlédnutelných osobností. Mimo Rodina, Renoira či Cezanna to byli i dva nepřehlednutelní, zvláště osobití protagonisté: výrazně exentrický Vincent van Gogh, tak trochu připomínající pověstného "chuďáčka božího" Františka z Assisi, a někdejší burzovní makléř s peruánskými kořeny Paul Gauguin. Ponor do jejich duševního světa, rekonstrukce tvůrčí metody, prolínání tvůrčí reflexe a sílících pnutí, to jsou základní interakce nejen Goghova života, ale i filmu, který nám jeho životní tragédii a nadčasový umělecký úspěch přibližuje. Jména hereckých gigantů Douglase njst. a Quinna mluví za jiná, která jsou neméně dobrá. Žízeň po životě se tak již více než půl století mění v naplnění permanentně uspokojované touhy filmového diváka po nevšedním trvalém zážitku. (03.04.2008)

Krásný film, který vyjadřuje vše, co jsem si o van Goghovi kdy myslel. Jde o tragický osud člověka, jenž se zuby nehty držel všeho krásného, aby alespoň na okamžik nemusel vidět to ostatní a aby mohl zapomenout na své vlastní těžkosti. Skvělý Kirk Douglas a práce režie i kamery - filmové obrazy jsou nádherně syté a hřejivé, no zkrátka přesně tak, jak mají. (10.12.2016)