Babička

Nemohu si pomoci,ale pro mě hodnocení nejvyšší. Všichni naši herci se tady blýskli. A nesnáším konec, kdy se můžu snažit jak chci, ale tesy sekerou do jabloně mi naženou slzy do očí. V té chvíli bych občas chtěla vrátit čas a ještě jednou bych si přála vidět a pohladit ruce a tvář mé prababičky, která byla stejně moudrá, milá i zásadová jako babička Boženy Němcové. Film mě hází zpět do dětství, kdy jsme i my chodili na pouť a hltali vyprávění dospělých. :-)) (20.04.2010)

Nepřekonatelně nádherné a dojemné..... pane Moskalyku, opět skládám poklonu..... dokazuje velikost českého filmu a některých jeho nedílných persón..! Naprosto geniální hudba v pozadí dodává dramatu z dávných dob zámků a podzámčí celistvost dovršenou v mém případě slzami..:-) Tak krásnou Babičku by chtěl snad každý... scény loučení-odjezdu do Vídně či s včelkami... je to klenot. (12.09.2007)

Asi bych tento film za rodinný neoznačila protože děti by si to mohly špatně vyložit a být akorát z toho uplakané. Pro ty jsou veselejší typy filmů. Taky mě to na konci rozbrečelo když babička umřela. Ale snažila se dětem věnovat co nejvíce času a dávat jim moudré rady do života a odejít do nebe s rozloučením. A bylo alespoň pěkné, že se stihla dle svého přání rozloučit i se Šafránkovou. Snad budou v televizi dávat i tu starší verzi. Těším se na ni. (11.07.2018)

Idylická vesnická žánrovka, ve které byly potlačeny romantické rysy ve prospěch realističnosti. Přestože šlo o nejslavnější roli Jarmily Kurandové, její babička se mi nikdy nelíbila. Naopak vynikající debut Libuše Šafránkové a skvělá dvojice Petr Čepek a Libuše Geprtové, kteří vnesly do jinak nudné vesnické selanky trochu dramatičnosti. Čtyři hvězdy za uhrančivého myslivce Petra Čepka. (01.12.2013)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)