Dita Saxová

Preniknúť do hĺbky Moskalykovho psychologického filmu je podobne náročné, ako preniknúť do duše človeka, ktorý prežil iný typ utrpenia a ešte v rámci druhej svetovej vojny hroznejší, ako jeho okolie. Dita uňho hľadá pochopenie, priateľstvá a lásku. Všetko sa však zdá povrchné, závisť vzbudí aj obyčajná kúpa drahéhé náramku. Nechápavo pozerá na kamarátku, ktorá sa vydáva čisto z rozumu a divák v tom môže vidieť paralelu s koncentračným táborom, lenže v tomto prípade dobrovoľne zvoleným. Nielen o povojnovej spoločenskej atmosfére vypovedá tento film, nájsť spomenuté základné životné potreby je rovnako ťažké aj dnes, iba sa zmenili podmienky. Ale chlapi chcú napríklad stále to isté. (06.12.2013)

"Jsem jenom tak, jak jsem." Překvapivě poněkud nepříjemný pohled na těsně poválečné období prostřednictvím díky vlastním prožitkům předčasně dospělé židovské dívky. Zatímco její kolegyně odevzdaně berou co je a vdávají se proto, že se to prostě tak dělá, nebo je svatba vrchlolem jejich života, ona sama neví, proč by to měla dělat. Dita je velmi zvláštní postava. Polská herečka Krystyna Mikołajewska v její roli podává opravdu skvělý výkon a ten její mnohými vytýkaný strnulý, ne moc měněný výraz ve tváři jen skvěle dokresluje její osobnost, charakter, historii, to, co prožila a ve filmu je jen matně naznačeno, i její aktuální náhled na věci kolem ní. Mě k té postavě i k příběhu prostě perfektně sedí. (29.03.2015)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

Je to hezky natočené. To ovšem neznamená nijak moc zábavně. Zahrané je to ovšem hodně dobře všemi, až na hlavní hrdinku. Ta furt kouká jak robot a s tímto výrazem zvládne celý film. Scénář také není nic moc a posledních 10 minut možná víc je hrozně nastavovaná kaše. Závěr se dal čekat. Přesto jsem se nenudil, i když bych dle mnou výše napsaných řádků měl. 70% (26.05.2008)

Dita je pre mňa v rebríčku výrazných a charizmatických ženských hrdiniek neprekonateľnou jednotkou. Jej bytie je akýmsi neoduševneným a všeobjímajúcim pohľadom ženy, ktorá už je existenciálne niekde úplne inde. Nežijúca v živote, vnútorne mŕtva a letargická, schopná odoprieť si takmer všetko. Napriek tomu adorovaná ako bohyňa, neprístupná ako ľadovce Antarktídy. Herecký výkon poľskej herečky je z kategórie nadpozemských. Absolútne si dokážem vizualizovať, ako pred pár rokmi prešla bránou Osvienčimu smerom, ktorým sa to podarilo len málokomu. Smerom von, do života, ktorý sa po takomto zážitku už musí zdať len akýmsi bonusovým prídavkom od kapely po koncerte. (11.07.2017)