Faust

Faust v podaní Murnaua: nielen ako večný súboj dobra so zlom, ale aj ako prekypujúca bublanina najrôznejších pocitov odohrávajúca sa v dokonale rozvrstvenom šerosvite priestoru niekde medzi nebom a peklom. Na začiatku je stávka anjela a démona o to, či je možné zachovať to anjelské v duši Fausta. Človeka, ktorý spáli Bibliu, a následne spečatí odvrhnutie Boha krvou, potvrdzujúcou zmluvou s diablom. K rozhodnutiu ho viedli ušľachtilé motívy – zachrániť mesto pred morom, vyliečiť nevyliečiteľných Neobmedzená moc však láme aj tie najvznešenejšie idey a prispieva k rozkladu duše. Postupne sa túžba pomôcť svetu mení na uspokojenie seba samého bez ohľadu na následky. Je možné nájsť vykúpenie v realizácii nenaplnených osobných snov? Zlo nevíťazí, ale nenastáva ani vláda nebies na Zemi. Jazvy sú príliš hlboké, obete nezvratiteľné. Mágia čiernobielych odtieňov sprevádza príbeh, prirodzene meniaci polohy od mysterióznej hry vládcov neba a pekla na ich profánne zosobnenie vo Faustových vzťahoch s ľuďmi, pričom miesto majú nielen scény pripomínajúce horúčkovité sny pomätenca, ale aj romantické hry vidieckych dievčat uprostred lúčnych kvetov, šermiarsky súboj, opulentná slávnosť parmského dvora... Všetko spracované spôsobom, ktorý vyráža dych a neumožní odpútanie sa od obrazu. Je dobre, že Murnau siahol aj po starších predlohách a mýtoch o Faustovi, než slávna Goetheho kniha, a vytvoril tak novú, obrazovo a emotívne bohatú podobu večného súperenia dobra so zlom vo vnútri nielen Fausta, ale vlastne každého z nás. (01.04.2006)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)

Prva hodina a posledny akt su dokonale (najma morova rana je uzasna). Problem nastane pri zmene depresivnej dark fantasy na utahanu romanticku komediu. Ten prechod nie je rozhodne tak hladky ako zanrove veletoce v murnaouvom sunrise. Skoda tohto zakopnutia, pretoze to trochu kazi dojem z inak fantastickeho filmu. slabsich 9/10 (28.07.2017)

Celou dobu jsem si stál na svých třech hvězdách z důvodu nezvládnuté postavy Mefistofela (který mi zde prostě připomínal Postráneckého) a přeskakování dějové linie od deprimujícího hororu, až po bezmála romantickou komedii, ale depresivní konec a polibek na hranici vše rozhodl... joo my duše romantické -)Nosferatu je ale pořád nejlepší (12.08.2009)

Murnauův Fast je pro mě vrcholem němé filmové tvorby. Podle mě se jedná o maximum, co se v té době dalo němým obrazem vyjádřit. Skvělá kamera, vynikajícím způsobem provedené triky, dokonalé masky a líčení, herecké výkony i výprava. Ani patetický závěr s označením lásky jako spásou lidstva mi nezkazí celkový dojem. (11.05.2011)