Poslední štace

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Dráma o degradovaní ľudskej dôstojnosti. Osobne si ale myslím, prečo ten starý pánko už dávno nesedí doma v pokoji na dôchodku - alebo žeby niečo také vtedy neexistovalo? Verím, že áno. Snímok je formálne bezchybný. Režisér dokázal svojím majstrovským vizuálnym cítením dať aj tak jednoduchému príbehu ( s úsmevným, ale nedôveryhodným koncom ) razantnosť a jedinečnosť. Na dokonalých 5* to z môjho pohľadu síce nieje, ale Murnau opäť potvrdil, že nedokázal natočiť zlý, alebo zbytočný film. (26.01.2011)

Týmto filmom ako keby Murnau zaviedol do kinematografie pojem deus ex machina. Ale k veci. Murnau expresívne vyjadruje pocity starého človeka, ktorý prežíva poníženie, keď je v hoteli, v ktorom pracuje, doslova degradovaný presunom na nižšiu pozíciu. Áno, z dnešného hľadiska sa môže divák pozastavovať nad osudovosťou situácie, zamestnanec mohol ísť predsa v kľude a pokoji do šťastnej penzie. Lenže Murnaovi išlo podľa mňa o vykreslenie osamelosti staroby, o neschopnosti sa prispôsobovať novým veciam a životným situáciám a vďaka kontroverznej záverečnej časti, ktorú sám nazýva v medzititulku ako vysoko nepravdepodobnú, ukazuje rozdielny prístup ľudí k chudobe a k bohatej elite, čím demonštruje ich pokrytetstvo. Der letzte Mann je rovnako, ak nie viac, zaujímavý aj z technického hľadiska. Navodzuje atmosféru kontrastom svetla a tmy, množstvom tieňov a takmer až hororovým vyznením niektorých pasáží. Máme tu zoom, pohyblivú kameru, triky, snové vízie a dvojexpozície. (14.02.2013)

Výnimočný film, ktorý je obrazovým dielom a nepotrebuje k tomu ani medzititulky. Zrozumiteľná psychologická štúdia starého muža, ktorý sa stal v práci nepotrebným a preložili ho na podradnejšie miesto. Emil Jannings uchvátil pre seba dominantným spôsobom celý film a po technickej stránke je kamera zase úžasným vizuálnym koncertom. O záverečnej scéne sa dá polemizovať, osobne by som ho vypustil, našťastie mi dojem nijako neskazil. Výborný nemý film. (02.11.2017)

Film ktorý je umne spracovaný do polohy psychologickej drámy o postupnom úpadku človeka, pre ktorého jeho práca a postavenie znamenali všetko. Emil Jannings hraje jednu zo svojich najlepších postáv z trpiteľským výrazom na tvári, pričom Murnau ako všestranný režisér necháva obraz a dianie na plátne krásne rozpohybované aj vďaka pohyblivej kamere. Kammerspiel ako nemecké hnutie nie v práve typickej - konečný happyend, ktorý možno ani nemusel byť - forme, ktorá ukazuje utrpenie človeka v spoločnosti pri snahe o dosiahnutie aspoň nejakej prestíže. Film si vystačí bez medzititulkov a aj v tom spočíva jeho sila. Rozhodne dielo, ktoré sa oplatí vidieť. (17.11.2010)