Reklama

Reklama

Pokání

  • Gruzie Monanieba (více)

Obsahy(1)

Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)

Recenze (101)

amirgal 

všechny recenze uživatele

Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. ()

Aky 

všechny recenze uživatele

Nádherná, mrazivá krása. Symboly bývají ve filmech mnohdy samoúčelné a zavedou filmaře k opájení se vlastním uměním. Ale tady ne. Tady dokonale vystihují zrůdnost zla téměř elegantními prostředky, čímž dodávají filmu mnohem větší sílu, než kdyby byl natočen přes potoky krve a utrpením zkroucené obličeje. ()

Reklama

Reverse01 

všechny recenze uživatele

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. () (méně) (více)

Big Bear 

všechny recenze uživatele

Kdo se trochu vyzná v dějinách té odporné země jménem ruSSko, asi ví jak tam šli po sobě prezidenti Svazu sovětských socialistických republik. My co už máme nalétáno nějaké ty operační hodiny si na některé z nich dokonce pamatujeme i dobu kdy zakukali. Když člověk sleduje tenhle film, těžko věří, že jej někdo natočil v roce 1984 v SSSR... Kdo tu dobu zná, prostě nechápe. Jenže ten letopočet je klíčový... Tou dobou tehdejší prezident K. U. Černěnko byl na tom zdravotně zle a v zemi bylo téměř bezvládí. Na jeho místo se pak dostal ten, o němž zpívá Žlutý pes ve svém geniálním textu Sametová ,, A do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony --- Přišel a zase vodešel, a nikdo se kvůli tomu nevěšel, a po něm tu zbyly samý volný zóny '' ... Tak, tak. Přišel Michail Sergejevič Gorbačov a s ním změny. A to pořádné!  Nejden ruSSák mu kvůlit omu ještě dnes nemůže přijít na jméno, protože ruSSák význam tohoto muže nikdy nedocení. A i když Gorby měl taky svoje mouchy a byl komanč, je to historií setsakra nedoceněná postava, která umožnila nejen nám dostat se na svobodu a žít si po svém. Hlavně unás by se mělo o něm učit ve školách v souvislosti s listopadem 1989 a jeho rozkazen armádě nejen v ruSSku, ale hlavně dislokované u nís - nezasahovat a zamezit případnému zásahu naší armády proti demonstrantům! Kdo zná stalinistický režim i jeho metody a způsoby likvidace tzv. nepřátel lidu a pak už vlastně kohokoliv jen kvůli paranoie Stalina, velmi snadno ve filmu pozná o čem je řeč. Vše je nádherně převedeno do fiktivní země s fiktivním diktátorem, na oko přátelským a milujícím lid, kulturu a umění. Ve skutečnosti však hrůzovládcem likvidující spolupracovníky i pro něj úplně cizí lidi. Po jeho smrti převezme úřad jeho syn. Teď už se nepopravuje. Odpůrci jsou prohlašováni za blázny a jsou zavíráni do psychiatrických klinik mnohdy na doživotí !!! Že vám to připomíná současný režim v ruSSku ? Přesně tak. Nic se tam nezměnilo! Nic. Je to úplně marná a zbytečná země. Je obrovská škoda, že reformy, které zahájil Gorby nepokračovaly jak měly. Dnes vidíme jak to vypadá, když je u moci další Varlam Aravidz, jen se jmenuje jinak. Vůbec bych se nedivil až Putlera někdo odpraví (a že ko někdo krouhne je bez debat, - otázka nezní zdali, ale kdy...) pak věřím, že taky nebude mít hrob... Polít benzínem a spálit někde na skládce by myslím bylo tak akorát pietní, něco jako to měl Áda. Pokání není film pro každého. Ale vzdělaný divák v tom objeví tu skvěle zašifrovanou pravdu, nádherně natočenou, která tehdy tímto filmem vyřčená, musela asi mít neskutečnou sílu. Vždyť jen co v ruSSku zmizelo od třicátých let lidí...  Velmi silný zážitek. Dávám za 5 kmenů stromů se jmény... * * * * * ()

Galerie (55)

Zajímavosti (7)

  • Režisér Abuladze prohlásil, že doprovodná dějová linka byla založena na skutečném případu, kdy v gruzijské Mingrelii opravdu někdo vykopal z hrobu místního hodnostáře a umístil ho pozůstalé rodině na verandu. (Morien)
  • V roku 1988 videlo film v československých kinách takmer pol miliónom divákov. (Raccoon.city)
  • Film byl natočen díky podpoře tehdejšího 1. tajemníka KS Gruzie Eduarda Ševarnadzeho, který se později ve funkci ministra zahraničí SSSR spolu s Gorbačovem zasloužil o konec sovětské nadvlády ve střední Evropě. (Faramir)

Reklama

Reklama