O slavnosti a hostech

Další z nezapomenutelných roliček mého favorita Jana Klusáka, tentokrát dokonce docela velká. Film jako celek má velkou sílu, jako experimentální alegorie je až neuvěřitelně dotažený a v důsledku působivý. Nevídané střídání napětí, nejistoty, uvolnění, smíchu a znovu napětí a ještě tíživější nejistoty dělá z tohohle filmu extrémně silný zážitek. (17.11.2006)

Absurdní drama. Začíná to pozváním na oslavu a štvanicí končí. Rafinovaná alegorie ukrytá mezi řádky. Začíná to projevem servility k autoritě a latentním, o to však účinnějším a výkonnějším, organicismem končí. Dialogy jsou tak prázdné a přitom se toho tolik snaží říct. K tomu výborně sedí typizace hlavních postav, které pod tlakem okolností přijímají své nové role a učí se nová pravidla. Prázdná židle zde přece zůstat nemůže. Všichni za jednoho, jeden za všechny. (16.08.2010)

"Takhle jsem si svoji slavnost nepředstavoval." S dovolením, pane hostiteli, bych s vámi rád nesouhlasil. Já si naopak oslavu 45. výročí založení KSČ vychutnával plnými doušky, jestli rozumíte tomu, co mám na mysli. Skrze jeden velký kontrast nádherně zobrazená nesmyslnost celé totalitní éry pomocí - jak mě již stačil předběhnout Radek99 - paralely s Kafkovým "Procesem" (prostředí, vývoj děje) - ačkoli dialogy jsou spíše havlovského charakteru, tzn. s větším nadhledem. Právě dialogová stránka je jednou z nejpůsobivějších stránek díla - ať už je to například neustálé deklamování toho, jaká je tu všude kolem legrace (jako tenkrát ve zlatých padesátých letech), hned v závěsu musím pochválit i stránku hereckou. Zástupce pana hostitele, známý zde jako Rudolf, se svojí odpudivostí vyrovnává mému osobnímu vrcholu a čerstvému držiteli Lva - Ondřeji Malému z "Pout". (Pro bližší deskripci mých pocitů nejen z této postavy bych rád odkazoval na svůj komentář k tomuto filmu.) Zbylé charaktery byly také obsazeny trefně, ať už se jednalo o tvrďáky, pohodáře nebo odvážlivce. Sám sobě se divím, že jsem se Němcovi takto dlouho vyhýbal, tento film byl již jeho třetím v krátké době, který se mi pod kůži vryl velmi hluboko. A osobně bych se nedal odradit ani velmi pomalým úvodem. 90% (29.03.2011)

Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým. (31.08.2021)

intelektuální elita filosofů a neherců v nudném poetickém blábolu (promiňte mi ten výraz, ale nejlépe vystihuje můj dojem) uspává každou minutou a každý bezduchý dialog ubíjí, leze na nervy a sráží procenta z mého hodnocení, které se především díky respektu k režisérovi a krátké stopáži (která byla i tak asi tak o hodinu delší, než jsem potřeboval) ustálilo na uzívaných a uklimbaných 20% [Festival Nad Řekou, 2009] (10.08.2009)