Komisařka

Film sovětského režiséra Alexandra Askoldova, který byl promítán až o dvacet jedna let později, je ukázkou změny postoje a charakteru v souvislosti s aktivní zkušeností s jiným pojetím života. Komisařka Rudé armády, Klavdia Vavilová, se kvůli nenadálé situaci, v tomto případě kvůli neočekávanému těhotenství, ocitá po nějakou dobu u početné židovské rodiny, jejichž hodnotám začne pomalu přivykat. Toto střetnutí je z obou stran bráno negativně a dochází k sociálnímu napětí, které místo očekávaného vyvrcholení končí naopak porozuměním mezi oběma stranami.   Civilní život a starost o děti a běžné záležitosti rodiny komisařce dlouhá léta navyklé na službu ve vojenském prostředí mění životní hodnoty a ve vztahu k okolí (kontrast mezi záběry na život lidí ve městě a vzpomínky na bojové aktivity ve jménu revoluce) začíná měnit své priority. Zlomovým bodem této adaptace je porod a s ním spojený nový impulz a taktéž nový smysl života. Tato situace nemá ale dlouhého trvání, jelikož komisařka Klavdia Vavilová je vystavena ze strany svých spolubojovníků z armády informaci, že na město se blíží opoziční armáda občanské války, tedy bělogvardějci. Nastává tak niterní rozhodování vzniklé situace a zvážení svého nadcházejícího jednání. Po příchodu bílé armády je ale jasné, že dítě si Klavdia nebude moci nechat, a při svém stále převládajícím přesvědčení se rozhodne bojovat a zůstat u Rudé armády.    Mateřská láska spojená s péčí o své vlastní dítě je zastíněna smyslem pro předcházející návyk a hodnotově racionální jednání s vidinou vyšších cílů, které občanská válka pro komisařku představuje. Motivace Klavdie Vavilové tak směřuje k její tradiční roli spojené s Rudou armádou a vidinou lepšího společenského uspořádání, jehož bude součástí. (24.10.2022)

V sovětském filmovém průmyslu byla odvaha nedostatkovým zbožím, jen málokdo si dovolil překročit tabu a zaútočit na posvátné symboly systému. Riziko často představovala pouhá nekonvenčnost ve zpracování povoleného tématu. Pro Alexandra Askoldova znamenala Komisařka hraný debut a zároveň okamžitý konec kariéry. Na uzavřené předpremiéře stranické funkcionáře a cenzory snímek vyděsil a rozzuřil do té míry, že jej nechtěli vložit do trezoru, jak bylo obvyklé, ale okamžitě spálit. Jeho význam a osud se dá v rámci československé kinematografie přirovnat ke snímku Ucho - s tím, že Kachyňovi se přece jen povedlo svoji vinu "odčinit" a byl systémem vzat na milost. Komisařka znamenala tak nestravitelný symbol "zrady" sovětské kinematografie, že patřila k posledním titulům uvolněným do distribuce v období perestrojky. Už předtím mohli diváci vidět např. průhlednou alegorii na stalinismus Pokání Tengize Abuladzeho. Je přitom paradoxní, že kategorické odmítnutí představiteli strany bylo vlastně způsobené pozitivním posunem myšlení sovětské společnosti. V době vrcholného stalinismu konce 30. let by sice snímek narazil na odmínutí zobrazením židovské kultury a připomínkou protižidovských pogromů, stejně jako by vadily odkazy na křesťanské symboly a přítomnost silné náboženské víry židovského řemeslníka. Na druhou stranu by režimu imponovala nesmlouvavost a tvrdost komisařky, její fanatický zápal pro cíle revoluce a upřednostňování ideologie před osobním životem. Její konečné rozhodnutí, které už v 60. letech působí nelidsky, by nejspíš dobová kritika přijala jako čin hodný skutečné revolucionářky. Askoldov se patrně inspiroval osudy Rozalie Zemljačky, která za občanské války působila jako komisařka v bolševické 13. armádě a čistila od bílých Krym. Mimo jiné se nechvalně proslavila postřílením přibližně 7 tisíc zajatců poražené Wrangelovy armády koncem roku 1920. Není moc snímků, ke kterým by stálo za to se vracet do sovětské éry, ale Askoldovův kousek k nim určitě patří. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2018)

"Porodit dítě, není tak lehké, jako válčit...". Velitelka, s neměnným výrazem obličeje a jasnou představou o povinnostech vojáka, se (ne)dobrovolně dostává do situace, kdy musí své hodnoty radikálně pozměnit, alespoň na chvíli je konfrontována se světem, za který se hrdě bije. Střetává se s obyčejností lidského štěstí v nekonečném koloběhu neštěstí, v chudinském marasmu obřezaných cigánů. Její život je ze dne na den postaven před největší životní volbu. "Maria...to jsou dnes lidi...". Vynikající experimentální režie, podobající se kapánek našemu mistru Kachyňovi. Askoldov ve svém jediné filmu, ve kterém i přes zdánlivě nepřekonatelnou konkurenci geniálních sovětských režisérů své doby, dokázal najít cestu k originalitě, využívá snové i fantazijní reality a nejsilnější kontrasty doby nechává na dětech a jejich trochu děsivých hrách. Silný příběh s dokonalou dobovou atmosférou. (11.06.2018)

Nenechte se mýlit vročením, film byl dotočený v roce 1988, a je to na něm znát. Po celý film nepřestajně protivná ženská, zatvrdlá a zastydlá bolševickou ideologií nějakým nedopatřením otěhotní a na kratičkou chvíli se málem stane normálním člověkem. Záhy po porodu se však vrátí její ideologická uvědomělost, dítě odhodí jako přebytečnou kabelku a vrací se ke svým soudružským povinnostem. Zdánlivě umírněnými prostředky se zjevuje, jak převáží-li ideologie nad normální člověčinou, přichází naprostá zrůdnost. (30.04.2011)

Komisařka je větší tvrďák než Arnold a Sly dohromady a fakt mě bavil ten její terminátorskej obličej bez známky emocí na začátku filmu. (Žid Jefim Magazinnikov je pak jako mladý John Connor z T2, takový vtipálek, a jeho žena je taková Sarah Connor, věcná a rozumná. Konec srandy) Příběh je bezesporu dobrý, i historické umístění je zajímavé a dobře zvolené, různé drobnosti jsou zvládnuté, celkově velmi podařený film, který mě ale nakonec bohužel vyloženě nenadchnul a podruhé se na to asi hned tak nepodívám. Celkově je to hoodně netypický film, to jsem fakt nečekal, především množství metafor a alegorických scén. Příjemné překvapení. Když je žena těhotná a pak má dítě, tak pro ní velení armádě už holt není priorita:D PS: Konec jsem moc nepochopil, posledních cca 5 minut..nevím nevím.. (28.05.2008)