Tenki no ko

Krásné anime. Režisér Makoto Shinkai už tradičně předvádí neuvěřitelnou vizuální podívanou dovedenou do nejmenšího detailu. Opět jsou zde obsaženy jeho oblíbené prvky jako čarokrásné ztvárnění oblohy, oblaků, deště, krajiny, hry světel a stínů. A samozřejmě vlaků! Těmi je Makoto doslova posedlý :-) K tomu se přidává originální, romanticky a melancholicky laděný fantasy příběh, zasazený do moderní metropole Tokia. Nebudu zde (jako někteří jiní komentující) porovnávat s předchozími filmy pana režiséra, ale drozhodně doporučím, abyste se na ně také podívali :-) Všechny mají společného jmenovatele a tím je nádherná animace propletená s poetickým příběhem. Všechny jsou doslovným pohlazením po duši, i když mnohdy hrají na dosti smutnou notu. (15.04.2020)

Vizuálně uhrančivé, leč vypravěčsky poněkud zmatené poselství o síle přírody a síle lásky. Paradoxně mi to přišlo lepší ve své první polovině, která je působivým sociálním dramatem, do něhož se jen postupně a zlehka vkrádají romantické, mystické a klimaticko-katastrofické prvky. Ve druhé polovině pak dojde k přímočaře brutálnímu fantasy zvratu, navíc servírovanému s větší než malou dávkou hysterie, a celá ta zajímavá, pomalu budovaná atmosféra existencionálních nadějí a nejistot jde do kopru. Kontrast mezi počátečním civilním slice of life a expresivním, dramaticko-pohádkovým koncem příběhu je opravdu hodně zvláštní zážitek. Nicméně uznávám, že co se zobrazení poetiky života týče, nemá v současnosti Makoto Shinkai sobě rovného. (08.05.2021)

Navzdory původnímu záměru nezačnu svůj komentář srovnáním s minulými díly Šinkaie (a zvláště tím posledním), nýbrž začnu tím, čím je tento film oproti jeho předchozím počinům jedinečný. Nuže: čím film rozhodně vyniká, je výborné vyobrazení snah o předčasné dospívání a konfliktu naivních hlavních hrdinů s realitou, kdy zjišťují, že skutečně dospělým se nějaký patnáctiletý floutek zkrátka nestane ze dne na den – nejednou jsem si při sledování vzpomněl na čtení Kafky na pobřeží, kde se Murakamimu podobnou problematiku podařilo rovněž skvěle zpracovat. Další zářez si Šinkai zaslouží za jedno z nejpreciznějších zpracování japonských reálií, jaké jsem kdy v anime viděl – západní divák to možná tolik neocení, ale nešlo si nevšimnout, jak se i japonští diváci v sále pochichtávali nad tím, s jakou nečekanou pečlivostí a smyslem pro nejmenší detail Šinkai vyobrazuje život v důvěrně známém Tokiu ve snaze zachytit co nejvěrněji realitu, stejně jako je pozoruhodné, u kolika známých firem a jejich výrobků si vyjednal užití ve filmu bez zkomoleného názvu. A komu snad nelahodila příběhová mnohoznačnost, zamotanost a osudovost v Kimi no na wa., ten by měl zvážit zhlédnutí, protože Tenki no ko nabízí o poznání čitelnější, snad by se dalo říci civilnější příběh, který je přístupnější širšímu publiku než jeho předchůdce (a teď to nemyslím jako kritiku). Naopak Šinkaiovy trademarky, které byly přítomny v předchozích filmech – Tokio, vlaky, melancholie, klavírní hudba, západy slunce, déšť –, jsou samozřejmě přítomny i zde a opět v koňské dávce, přičemž počasí zde hraje dokonce hlavní roli. A jak tedy vychází ze srovnání s Kimi no na wa.? Styčných bodů se nachází mnoho (hlavní hrdina z předchozího filmu se tam dokonce i na chvíli objeví!), takže se srovnání vyhnout zkrátka nejde, ale Tenki no ko z tohoto srovnání kupodivu nevychází vůbec špatně. Jedná se o řemeslně velmi dobře zpracované dílo, které sice už neobsahuje ten „wow efekt“ jako jeho předchůdce, a byť věřím, že se do jisté míry mohlo jednat o záměr, tak mi ve filmu také chybělo pečlivější představení rodinného zázemí postav, zvláště pak u Hodaky, a nějaká silnější katarze v závěru – Šinkai bohužel vyložil trumfy asi o 10 minut dopředu a samotný závěr tak už neměl čím překvapit a zasáhnout diváka. Sečteno podtrženo – film, který stojí na svých vlastních nohách a stojí za to jej vidět, jen má tu smůlu, že navazuje na velmi úspěšného předchůdce a jsou u něj očekávání nastavena proklatě vysoko. Prosté 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 8/2019.) (02.09.2019)

Jako ta utečenecká část se snahou se nějak protlouct v hezky vyobrazeném Tokiu, zahaleném v dešti byla fajn, ale ten "milostný patos" byl až moc a strhával to na fakt neuvěřitelný level neuvěřitelnosti. Vizuálně fantastické, ale toho patosu je tam příliš, minimálně pro mě a na poměry Šinkaiových filmů. (21.06.2020)

[Jemné SPOILERY!] Makoto Shinkai už pred štyrmi rokmi ohromil (i ochromil) divákov svojim pokusom o pseudo-fantasy romantiku s krásnou animáciou, ktorá miestami ani nevyzerala akoby bola kreslená, no priam natočená reálnou kamerou. Film sám o sebe dostal skvelé hodnotenia a zosadil z postu najúspešnejšieho anime tvorcu Hajaja Mijazakiho, za čom ako odporca jeho tvorby neskutočne rád. Preto mi nebolo prekvapením, že sa pán Shinkai rozhodol riskovať a prísť v podstate s rovnakým námetom ako minule čiže o páre, ktorého niečo razantne rozdelí, no zamerať sa hlavne na zmenu počasia. A táto malinká zmena razantne ovplyvnila celý chod filmu. Animácia sa už nemala kam posunúť teda až do momentu kedy začalo vo filme pršať. Ako som už avizoval je to v podstate Kimi No Na Wa, no s krajším a rozprávkovejším spracovaním aj úžasným humorom, ktorý neraz striedal šok i slzy. Stručne povedané láska, dážď, anime rovná sa umelecké dielo. Čo iné by ste od tak talentovaného tvorcu aj čakali? Tlieskam autorom a som rád, že i navzdory pomalému tempu a zvláštnemu story-tellingu dokázali opäť a zas spojiť zarytých weebov, nie až tak zainteresovaných otaku a úplných anime panicov. Ak ste Kimi No Na Wa videli, viete na čom ste, ak nie prídete na to sami. 99% a Známka: S++ ...Rovnako skvelé remeselné dielko... (19.12.2020)