Přítelkyně z domu smutku

Pro mě jeden z nejlepších televizních projektů na našich obrazovkách. Jasný důkaz toho, že nejlepší scénárista je život, a když mu ještě pomůže zkušená spisovatelka v roli scénáristky do "éteru", pak vznikne seriál, na který se nezpomíná a a můžete ho vidět 10x a stále bude disponovat nepopsatelnou atmosférou. (04.02.2007)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Každé každičké z holek a žen, které tady hráyi, vyjadřuji upřímný obdiv. Herectví Jiřiny Bohdalové je neskutečné a excelentní... to člověk hltá každé gesto i každý pohyb těla i ve tváři. Kdo viděl ví o čem mluvím. Každá přítelkyně z domu smutku je totální originál a jiný herecký počin. Každá se ho zhostila s takovou věrohodností, že z toho mrazí....:-) (21.01.2020)

Z nějakého důvodu jsem si v dětství pletla tuhle minisérii s "Vlakem dětství a naděje", asi kvůli všude nepřehlédnutelné Heleně Růžičkové. Společnou mají tyto dva zdánlivě odlišné pořady ještě jednu věc, před lety jsem je oba shledávala zajímavějšími. Největší dojem na mě nyní udělala pouze úvodní epizoda, zbytek na můj vkus příliš upozaďoval hlavní hrdinku ve prospěch "vedlejších" vězenkyň. (27.06.2020)

Když tento seriál vysílali v televizi poprvé, o komunismu a totalitě jsem ještě moc nevěděl a nechápal jsem, proč jsou hlavní aktéři ve vězení. Možná proto na mě o to víc zapůsobila skvěle vytvořená atmosféra "lágru", že by se dala krájet. :) Vedle vynikající Chýlkové, kterou jsem si díky tomuto seriálu oblíbil (a nikde jinde už podle mě nehrála lépe), musím pochválit také skvělou Růžičkovou a Bohdalovou. Mám tenhle seriál rád a rozhodně ho doporučuju k shlédnutí. Porovnání se současnou produkcí je úsměvné... (30.03.2004)