Přítelkyně z domu smutku

Záslužný seriál, kterým splácíme to málo paměti národa a lidem, kteří svou obětí přispěli k pádu totalitního režimu vyšinutého z běhu západní civilizace. Podařená adaptace autobiografické knihy Evy Kantůrkové, v níž se výstižným způsobem podařilo zachytit úzkostnou náladu ,,nápravně-výchovného zařízení", což byl skvostný eufemismus označující komunistický kriminál. Režim totiž záměrně své politické vězně uzavíral na ubikace s delikventy závažných nepoliticky motivovaných násilných trestných činů, tedy i s vrahy, násilníky atd. Hynku Bočanovi se podařilo vytvořit dílo, které má jasně nadčasové směřování i hodnotu a které se bude dlouhá léta vysílat jakožto připomínka zvůle komunistické státní moci. Za připomínku stojí velmi dobrý casting a výborné herecké výkony s Ivanou Chýlkovou v čele... (21.03.2007)

Po změně režimu bylo zapotřebí ukázat, jak jiní občané v tom minulém režimu trpěli. A tohle je rychlokvaška, velice bizarní. herci, co pár měsíců předtím hráli v pro socialistických seriálech náhle hráli v proti socialistických seriálech. I když jde o seriál z vězeňského prostředí, seriál vážným, tak to vyvolávalo spíše úžas či zarážky, že něco takového je běžné, že je třeba si na to zvykat. Jinak seriál byl natočený podle spisovatelky Evy Kantůrkové, jejíž manžel byl prvním porevolučním ředitelem ČT. (22.09.2010)

Po třetím či čtvrtém zhlédnutí seriálu za posledních dvacet let nerad hvězdu ubírám. Přesto se jedná o jeden z našich nejlepších dramatických seriálů po revoluci i před ní. Příběh z československého ženského vězení v době pomalu (velmi pomalu) končící totality, ve kterém herecky exceluje Ivana Chýlková po boku s Jiřinou Bohdalovou, Helenou Růžičkovou a dalšími. (09.10.2011)

Když tento seriál vysílali v televizi poprvé, o komunismu a totalitě jsem ještě moc nevěděl a nechápal jsem, proč jsou hlavní aktéři ve vězení. Možná proto na mě o to víc zapůsobila skvěle vytvořená atmosféra "lágru", že by se dala krájet. :) Vedle vynikající Chýlkové, kterou jsem si díky tomuto seriálu oblíbil (a nikde jinde už podle mě nehrála lépe), musím pochválit také skvělou Růžičkovou a Bohdalovou. Mám tenhle seriál rád a rozhodně ho doporučuju k shlédnutí. Porovnání se současnou produkcí je úsměvné... (30.03.2004)

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)