Přítelkyně z domu smutku

Takový zdařilý český seriál se hned tak nevidí. Ivana Chýlková zvládá svou Martu s přehledem, občas z ní až mrazí. Depresivní a strohé vykreslení věznice přispívá k tíživé atmosféře. Pohledům Michala Dlouhého alias vyšetřovatele jsem nedokázala čelit ani přes obrazovku, přítelkyně z domu smutk byly různorodé a většinou i přesvědčivé. (25.02.2007)

Po změně režimu bylo zapotřebí ukázat, jak jiní občané v tom minulém režimu trpěli. A tohle je rychlokvaška, velice bizarní. herci, co pár měsíců předtím hráli v pro socialistických seriálech náhle hráli v proti socialistických seriálech. I když jde o seriál z vězeňského prostředí, seriál vážným, tak to vyvolávalo spíše úžas či zarážky, že něco takového je běžné, že je třeba si na to zvykat. Jinak seriál byl natočený podle spisovatelky Evy Kantůrkové, jejíž manžel byl prvním porevolučním ředitelem ČT. (22.09.2010)

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)

Z nějakého důvodu jsem si v dětství pletla tuhle minisérii s "Vlakem dětství a naděje", asi kvůli všude nepřehlédnutelné Heleně Růžičkové. Společnou mají tyto dva zdánlivě odlišné pořady ještě jednu věc, před lety jsem je oba shledávala zajímavějšími. Největší dojem na mě nyní udělala pouze úvodní epizoda, zbytek na můj vkus příliš upozaďoval hlavní hrdinku ve prospěch "vedlejších" vězenkyň. (27.06.2020)

Po roce 89 vznikla ve filmu a televizi řada věcí, které se vyrovnávaly s nedávnou minulostí. Jenže v roce 92 se už lidi zase chtěli začít spíše bavit. Za druhé, v té době bylo v televizi "přechýlkováno". Snad proto to tenkrát nemělo takový ohlas, jaký by si to zasloužilo. S odstupem času ale nutno říct, že se to vážně povedlo. S překvapivými a velmi neobvyklými postavami Jiřiny Bohdalové a Heleny Růžičkové. (08.07.2012)