Ptačí klec

"A woman is said to be worth her weight in hens and a man's wealth is measured by the size of his cock." Nie je to práve najvýbušnejšia komédia a spočiatku mi robilo vážny problém zvyknúť si na hysterické prehrávanie Nathana Lanea, ktorý spolu s Hankom Azariom tvorí duo viac zženštilé než mnohé ženy, ktoré v reále poznám. Preto som Birdcage v prvej polovici považoval za pseudofrašku s kôpkou dobrých hlášok, ale až od prvej konfrontácie dvojice homosexuálov s rodinou konzervatívneho politika začína vážne veľká zábava. A až v nej krásne vyniknú perfektné dialógy a herecký talent väčšiny zúčastnených. Pri záverečnom odchode Genea Hackmana z Vtáčej klietky, prezlečeného za ženu a neisto si pohmkavajúceho We Are Family som pochopil, že s väčším nadhľadom sa to už ani nedalo natočiť. (7/10) (13.05.2012)

Pokiaľ vás celý život trápi problém, ako by mohol vyzerať John Wayne po porážke a užívate kvôli tomu antidepresíva, tak tento film vám veľmi konkrétne odpovie. Asi to bude znieť prvoplánovo, ale najviac som sa zabavil na Hackmanovi, popevujúcom We are family. Je škoda, že tento príbeh poznám už z pôvodného filmu a tak ma ani ďalšia adaptácia divadelnej predlohy nemala príliš čím prekvapiť, ale ono aj keby človek vopred nič nevedel, tak by si veľmi ľahko domyslel, ako sa veci vyvinú. A myslím, že to mohlo byť aj vtipnejšie, je to celé skôr také úsmevné a občas poteší lepší fórik. (10.03.2018)

Osobně považuji Ptačí klec za jednu nejpovedenějších remake (Klec bláznů) vůbec a i ji řadím do první desítky tzv. "lidských komedií"... Skláním se před Nicholsem, že dokázal vykřesat z R.W., N.L. a G.H. to nejlepší a zajistil jim jak hodnověrnost, tak lidskost. Ano, toto je Film s velkým F. Ale opravdu velkým F..... Bravo!!! (18.09.2003)

Udělat dobrý americký remake francouzské komedie je jako umět strhnout ubrus se stolu a nepokácet přitom věci na něj pokladené. Američané jsou ve své podstatě velmi konzervativní, hákliví na své soukromí a vnitřní život. Než vyjdou na ulici, nasadí si pomyslnou masku "keep smiling" a snaží se být asertivní. Liberální Francouzi jsou jiní - pro ně jsou emoce vším. Když se nic neděje, nějaký problém si prostě vytvoří, aby kolem něj mohli půl dne tančit, vyhazovat ruce nad hlavu a vykřikovat "C´est ne pas possible!" ;o) Asi proto od nich bez problémů vezmeme i nejnepravděpodobnější komdiální zápletku jako něco normálního a snadno uvěřitelného. I Amíci se tomu smějí, ale nevěří, že by to fungovalo i u nich. Hrdinové remaků proto nejsou nikdy normální lidé, ale různí pomatenci, čímž se má vysvětlit jejich výstřední chování. To byla chyba Dne otců, například. Ptačí klec je dechberoucí výjimka. Scénáristka Elaine Mayová a režisér Mike Nichols (v 50. letech populární dvojice televizních komiků) převedli francouzskou Klec bláznů do amerických reálií s právě tak filigránskou pečlivostí, jako když se staví model lodi v lahvi. Upravovali velmi opatrně, častěji ubírali než přidávali. A dosáhli toho, že se film bez potíží varovnal originálu. Samozřejmě když přijmete, že hlavní roli nehraje úžasný Michel Serrault, pro nějž byla napsaná už divadelní předloha a v době natáčení měl roli v malíčku. Vzhledem k tomu handicapu není Nathan Lane vůbec špatný. A špatné nejsou ani některé drobné změny - postava konzervativního politika v originálu působila dojmem mluvčího jakési pomatené církevní minority, kdežto tady je to dokonce senátor existující Konzervativní strany a všechny narážky na to téma jsou přímočaře adresné. Jeho žena - další rozdíl - není jen submisivním přívěskem, je to příslovečný krk, otáčející hlavou rodiny. A nejpůvabnější rozdíl je, že pan senátor si "paní Colemanovou" narozdíl od svého předobrazu velmi oblíbí. ;o) 80% (22.01.2007)

Disk o tom, jak homosexuál žení syna, jsem koupil pár dní po smrti Robina Williamse, a pustil si ho až nyní. Plod dávného heterosexuálního hříchu se chce oženit – navíc s dcerou konzervativního politika, který ctí mravnost nade vše. Majitele zavedeného podniku, jehož partner v něm představuje největší homosexuální hvězdu, to však nerozhodí. Tedy alespoň na první pohled. První setkání rodičů je naplánované. Když už je všechno nachystané/nafilmované, stačí jedny dámské šaty, paruka a dopravní zácpa a večeře o jednom chodu se začíná hroutit. Nedávno zesnulý Mike Nichols v té době platil za ostříleného tvůrce, který to výtečně umí s herci i látkami na papíře. Škoda, že scénáristka Elaine May zvolila první polovinu hodně vlažnou. Tedy alespoň já se moc nebavil. Příběh mě nudil, zápletka je nadhozená rychle, nikam se moc neposouváme. Když v té druhé přijde čas na převleky, nápady, upozorňování na vztyčený malíček a nahrávání gagů ze strany Williamse nebo Lanea, divák rychle a rád zbystří. Herci si drží solidní standard, někteří mile překvapují, další jen potvrzují to, co o nich moc dobře víme. Show must go on! Čtyři ale nedám.. (07.04.2015)