Strach a chvění

Komedie to asi zčásti byla, ale trochu bych teda upřesnil žánr. Hlavně to bylo celý divný. Japonci jsou prostě jinak nastavený a my Evropani je asi nemůžeme-nechceme-nedokážeme chápat. Jejich pracovní morálku jim můžeme závidět, ale já jsem teda mnohem spokojenější na dispečinku kde si dělám co chci, voblíkám jak chci a hlavně mě to celkem baví. (08.03.2010)

Nahlédneme do japonské firemní kultury spočívající v jasné a neobejditelné hierarchii. Řád se nesmí porušit, ač je sebeabsurdnější. Západní způsob myšlení je zde postaven do konfliktu s rigidním japonským myšlením, ve kterém se "západní" člověk cítí jako v knihách Franze Kafky. Stejně jako v knize ZÁMEK, je nemožné se čehokoliv dovolat, vyžádat si práci ke které jste přijatí, nebo snad si postěžovat - NENÍ KOMU.... (12.10.2009)

Mladá Belgičanka Amélie se chce stát Japonkou, a tak se vrací do rodného Japonska, aby tam nastoupila do firmy a pracovala jako tlumočnice. Ukáže se, že její rozhodnutí jí pořádně znepříjemní život, protože pro svou podřadnou práci nakonec ani znalosti japonského jazyka nepotřebuje. Setká se zde se zesměšňováním a pohrdáním téměř ze všech stran a to do té míry, že se s tím jedna její část smíří a ona se zmítá na pochybnostech, zda skutečně není psychicky narušená, jak se jí to mnozí snaží namluvit. Skutečně v průběhu není jisté, kam se příběh bude dále rozvíjet a to mě nutilo pozorně se dívat dál. Na jednu stranu je to děsivý film, ale také komedie. Velmi zvláštní a zajímavý film, u něhož jsem se rozhodně nenudila. (21.04.2010)

Přiznám se, že jsem pod dojmem informací o filmu z doby jeho premiéry čekal něco trochu jiného, vzpomínám si, že v Japonsku měli po jeho uvedení do kin diváci řvát smíchy a považovali snímek za skvělou komedii. V tomto žánru je konec konců Strach a chvění zařazen i na CSFD. Ne, že by se ve snímku neobjevily absurdně komické momenty, ale humor je koncentrovaný spíš do podoby jízlivého sarkasmu a vyplývá opravdu z absurdity viděného. Ve skutečnosti jde spíš o místy docela nepříjemné absurdní drama o konfrontaci dvou kultur, když mladá Evropanka s plynnou znalostí japonštiny odejde do Japonska a nastoupí jako překladatelka a tlumočnice u velké japonské korporace. Shodou okolností u nás nedávno vyšla kniha Modrooký zaměstnanec japonské firmy Naila Murtagha, která pohled Amélie v podstatě potvrzuje, i když mužské zkušenosti jsou přece jen poněkud příjemnější. Japonská společnost je tradicionalistická a svázaná obrovským množstvím rituálů, takže je pro cizince prakticky nemožné se adaptovat. Podezírám sice Amélii Nothomb z určité snahy konflikty vyhrotit tak, aby v jejím románu vypadaly zajímavěji, ale v tom zásadním je její vyprávění určitě pravdivé. Spíš než o opravdu kvalitní film jde o film zajímavý a provokativní, navíc typově dobře obsazený. Sylvie Testud vypadá jako kombinace vyplašeného kuřátka a jehňátka odevzdaně kráčejícího na porážku a jakkoliv si ji nevybavím z žádného jiného filmu, tady se se svou rolí vypořádala víc než se ctí. Potíž ale v mém případě spočívá v neschopnosti ztotožnit se s její postavou a její motivací, protože soudný člověk by udělal čelem vzad už první den, kdy se u zaměstnavatele setká s koncentrovanou nevraživostí, blbstvím a agresivním mobbingem. Normální člověk by toho měl dost už za pár dní a nemarnil by celý rok svého života v prostředí plném nepřátelství a nepochopení. Zvlášť když disponuje takovým vzděláním a znalostmi, díky nimž by okamžitě sehnal prestižní zaměstnání u kterékoli světové firmy. Celkový dojem: 65 %. V téhle souvislosti je dobré připomenout, že japonská společnost trpí extrémně nízkou porodností, navíc je ekonomicky tak na výši, že řada málo prestižních zaměstnání nemůže být obsazena etnickými Japonci, takže do země přicházejí vedle Číňanů a Korejců taky slušné množství latinoameričanů, které ale japonská společnost integrovat v žádném případě nechce a neumí. (02.05.2010)

Tahle japonská Amélie má s tou francouzskou společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Kromě zasněné hrdinky to je zejména určitá stereotypizace dané země. Zatímco Amélie z Montmartru pracuje se stereotypy pozitivními, tak Strach a chvění využívá negativní náhled na Japonsko. Firemní hierarchie je zde dovedena až do absurdity, "divnost" zaměstnanců a odlišnosti mezi Evropany a Asiaty zdůrazňovány takřka nepřetržitě. Namísto nějaké práce se stereotypy zde tedy nastává jejich pouhé předložení a potvrzení. Japonci jsou divní, Belgičani fajn, tak co chtít víc... Shoda nastat nemůže, nejlepší je dva světy nekombinovat a kdo uteče vyhraje... A ano, film je to zábavný, ale tohle je poselství mi přijde až děsivé. (10.11.2008)