Podzimní sonáta

Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry. (21.02.2006)

Vzhľadom na televíznosť filmu, i keď to asi televízny film nie je, to nemôže byť taká bomba, ako veľmi podobné Šepoty a výkriky. Formálne hrátky s mizanscénou a farbami tu nie sú takmer vôbec, až snáď pri konci sa Nykvist trochu rozbehne. Klasické Ingmarove osi obratu ale nie je problém v tých dvoch- troch interiéroch dodržovať. Takže ostávajú iba postavy a dialógy a nie je prekvapením, že to úplne stačí. Občas totiž zaznie také životné múdro, že nemám vôbec chuť nejaké napísať, prekvapenie je hodnotnejšie. Bergmanov fanúšik si film aj tak pozrie. Film o....no ani to sa mi nechce písať, film bude najlepšie si zinterpretovať pekne každý sám pre seba.... (29.04.2016)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)