Umučení Krista

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, jaký mám názor na brutalitu ve filmech. Záměrně se jí vyhýbám. Velmi často je používána nadbytečně a často samoúčelně. Proto mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se odvážila podívat se na Umučení Krista. Brutalita je tu opravdu velice výmluvně prezentována od prvních scén až do těch posledních. Nechce se mi věřit, že by to ve skutečnosti probíhalo opravu takto. Kat bývá často milosrdnější než ti, kteří si ho najímají. Ja jednostrannost je přílišná. Vyjmutí poslední fáze Kristova života z celkového kontexu činí z filmu nestravitelné sousto - aspoň pro mě. Napadá mě s jakým záměrem Mel Gibson film natočil? Chtěl poukázat na velké Kristovo utrpení nebo šokovat diváky? Dílo je natolik sugestivní, že nedává možnost jiného pohledu a taková manipulace s divákem se mi příčí. Na rozdíl od Posledního pokušení Krista mi film nepřinesl nic nového, žádný zajímavý pohled, novou myšlenku, proto hodnotím tak nízko. Nezáleží na tom, kdo film natočil ani jak dobře to udělal, pokud ničím neosloví, stává se zbytečným. Netrvdím, že pro všechny. Mě to jednou stačilo. (01.04.2018)

''Fraška, nic jiného než fraška...'' zaznělo v filmu z úst jednoho muže a přesně tato věta se hodí i na snímek samotný. Gibsonova podivná intenpretace biblického příběhu o ukřižování Ježíše Krista je zbytečným filmem, který sám sebe podráží snad všude kde jen to jde. Režisér vsází na podivné spomalené záběry, které mají umocnit drsné scény nebo alespoň atmosféru míst, kde se konají, několikrát sice fungují, ale uznejme že jejich neustálé opakování je stejně zoufalé jako Bollův oblíbený bullet time. Stejně tak jsou na tom flashbacky, jejichž jediným účelem je vytvořit pomocí jistých vzpomínek pouto mezi hlavní postavou a divákem, jenže to se nemůže povést. Ježíš působí spíše odpudivě a nesympaticky než abych jej litoval. Nezajímavé jsou taktéž herecké výkony. Tvůrci vsadili na neznámé tváře, ale s tím také přišel problém neschopnosti hrát... Umučení Krista je prostě otrava v pěkném kabátku. (20.10.2005)

Velmi naturalisticky a syrově ztvárněný film, po jehož zhlédnutí jsem se necítila nejlépe. Jaksi roztrhaně a "umučeně". Spousta scén (bičování Ježíše, jeho ukřižování) je opravdu hodně brutálních a asi nejsem sama, kdo při nich musel odvracet oči. Třeba se po tomto budete cítit jako sám Ježíš, když kráčel dlouhou cestu a neustále padal vyčerpáním a bezmocí pod tíhou kříže. (04.01.2008)

Standardní velkofilmové zpracování, barokně strnulé tváře herců, pokus o výraznou výtvarnou stylizaci, samoúčelně vystupňovaná brutalita, výborný soundtrack.... A toto vše se ve službách posvátného účelu filmu. Mel Gibson a Benedict Fitzgerald zvolili scénáristicky velice jednoduchou fintu, kdy do dlouhého pásu utrpení a příkoří Ježíše Krista vkládají na příhodných místech reminiscence na důvěrně známé evangelijní scény, které mají posílit poselství filmu. Poselství, které já osobně považuji za nejproblematičtější část nově zrozeného fenoménů. Tento fenomén promlouvá přesně k té části publika, která je znalá biblické tématiky. Promlouvá způsobem nikoli dialogickým, ale čistě ilustrativním. Tady máte hrdinu, tohle mu udělali zlí farizejové a škodolibý lid Jeruzaléma a vy se mu teď musíte cítit zavázáni. Kdo byl Kristus, jaké je jeho poselství světu – tím se Umučení zabývá jen velmi útržkovitě. Není výpovědí, je jen krvavým vykreslením jednoho z největších příběhů lidské historie. Největších a nejpůsobivějších. Mel Gibson vlastně podal to nejlepší svědectví o stavu současné americké kinematografie. Divákovi není než sedět a zírat, "vypravěč" myslí za něj. Nikdo po vás během filmu nežádá přemýšlení, tázání se, interpretaci; i to nejsilnější – tedy Kristův zápas s pochybami o svém poslání – musí být tematizováno do trapně doslovné postavy ďábla. Vaším jediným posláním je tak sledovat tok pečlivě přežvýkané a promyšlené "pseudoreality“, která zcela pozbyla na symbolické platnosti a stává se krvelačným přímým přenosem z největší popravy starověku. A tak zatímco krev stříkala až do orchestru, make-upem pomazaný James Caviezel svinil zem umělou malinovkou a vydával hrdelní zvuky, vzpomínal jsem na středověké liturgické drama, kde se s nadhledem a lidskou laskavostí líčí tentýž příběh – nevázaně, hravě, s fantazií a stokrát působivěji. Protože zatímco tam se jedná o oslavu lidského života, v Gibsonově „veledíle“ jde pouze o ohlušující vzývání zbožštělé smrti. Aneb: "mediální událost" opět jednou zvítězila nad uměleckou kvalitou... Ani tak špatný, ani tak dobrý film, jak někteří tvrdí. (06.04.2004)

.......a zradil jeho dobrotu, jeho sílu a duši. Vydal proroka do rukou bolesti a utrpení skrze níž k vykoupení došel. A v krvi, v prachu bolesti, zadupal člověk věčné dobro. Natočil Mel Gibson, hollywoodská ikona a muž jehož tvář dnes pozná každý druhý filmový fanda standardní film? Ne! Natočil naturalistické podobenství obrovského a po věky trvajícího příběhu o muži, který pro mnohé znamená víc než všechno světské bohatství. Sestavil dlouho řadu obrazů tak pečlivě, že celek jenž z nich vzešel převyšuje spoustu dosud vytvořených podob tohoto příběhu. Cílem nebylo ukázat brutalitu, nadutost a bezcitnost jedinců, ale poukázat na chyby společnosti, která leckdy své přečiny a chyby omlouvá vírou. Ona bolest, kterou letmo pociťuje citově založený divák není dílem obrazů, ani efektů, ale je bolestí doby. James Caviezel se s postavou Ježíše ztotožnil natolik, že bych mu při pohledu do jeho očí snad i uvěřil v jeho nadlidský původ. Míra sugesce je naprosto dokonalá, využití aramejštiny velmi věrohodné. Dabing tomuhle filmu může ublížit víc, než je zdrávo. Sledování stop Ježíšových po Křížové cestě, kdy kolona oněch páprdů s plnovousem chladně přihlíží tyranii jeho těla, do které jej sami uvrhli může připomínat pouhou snahu odbýt si všechna památná zastavení, ale podle mě tu nejde o fakta, ale o prožitek. Ten umocňuje naprosto dech beroucí hudba skladatele Johna Debneye. Dunící v rytmu srdce diváka, stejně jako v rytmu srdce legendárního syna Božího. Kamera Caleba Deschanela je pak okem doby, které spolu s výpravnou, možná až poeticky epochální vizuální stránkou, povyšuje film ještě o stupínek výše. Proto chci na závěr říct: Vykašlete se na všechny zažitá fakta, na všechny zažité filmové postupy a nebo knižní vypodobnění. Pakliže se jich budete držet, váš prožitek tím značně utrpí. Pro jednou není od věci nechat hovořit pocity přes zažitý a notoricky známý příběh. A proč nemohu jinak než za 5? Já v očích a pohledech uzřel jsem poselství, poselství moderní doby oděné do historického hávu. Po zádech mi běhal mráz z citů, jenž míjely mou duši. Jako pohled do studánky osudu, kde odráží se naše minulost, kde naše myšlenky kráčí po cestě na věky lemované nejen štěstím, ale i smutkem a bolestí. A tato filmová cesta protnula mé srdce od západu na východ, z jihu na sever. Více jíž slov netřeba... (28.11.2004)