Antonyho šance

Reziser Vit Olmer este v 80. rokoch za hlbokej normalizacie vedel tocit filmy. Niektore boli kvalitne /Bony a Klid/, niektore vyslovene priemerne. Antonyho sanca je len takym priemerom, ktory ale hned vyfuci do prazdna. Oplati sa to obcas pozriet, lebo zhorsenie tvorby Olmera prislo az v 90. rokoch. 50 % (05.11.2013)

"A proč by sis mě bral?" ... "Líbíš se mi." ... Příběh ze života a o životě - o tom, jestli má smysl budovat vztah, který začne docela zásadním podrazem ... Jenže Antony je v úzkých, prožil si své, jeho situace je dost komplikovaná a Marta by mohla být jeho druhá šance. Film jsem hodnotila den předtím, než ho uvedla TV Barrandov, a jsem ráda, že jsem se nespletla. Potvrdila jsem si, že nesestárnul, právě naopak - po letech ve mně vyvolal stejně silné emoce, jako když jsem ho viděla poprvé. Do poměrně krátké stopáže se podařilo vtěsnat příběh, který působí hodně realisticky, herecky je na vysoké úrovni a jednotlivé scény podtrhuje velmi dobrá kamera i odpovídající hudba. Víc už nemám co dodat. (12.03.2009)

Je téměř neuvěřitelné, že tohle natočil tentýž Vít Olmer, zjevně umělecký Dr. Jekyll a Mr. Hyde, který má na svědomí největší braky české kinematografie. V 80. letech ale ještě jeho vkus nekopíroval ty nejnižší lidské pudy a tak byl schopen natočit tohle nadprůměrné sociální drama. Antonyho šance, jinak 80. léta v celé té jejich šedivosti a bezútěšnosti, jen málokdo to v českém filmu postihl lépe... (03.11.2013)

Šedivý příběh šedivých lidí, z šedivých let osmdesátých. Ve filmu se toho z lidského hlediska děje poměrně hodně, celé je to ale natočené tak nějak šedivě, nikoli ale nezajímavě. Úvodní scény jsou dosti zkratkovité, další příběh ale už má logiku, spád i nutný vývoj, kdy jen očekáváte, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutí jeho svět. Konec příběhu mě ale mile překvapil. Příprava na Bony a klid jako vyšitá. (03.11.2013)

Olmer v nejlepší formě - zajímavá výchozí situace je ozvláštněna dynamickým vizuálním stylem i obrazovým vyprávěním s několika zajímavými nápady. Zajmavá je například vertikální symbolika prostředí, v níž se děj odehrává - nuzný byt a bezperspektivní existence ve stínu Nuselského mostu a cesta Marty po nočním mostě ozářeném pouličními lampami do velkého, avšak zkaženého světa, proti němuž jsou Antonyho lži jen malým selháním. Tam nahoře Olmer vytváří s notnou dávkou efektnosti odcizený svět vtěsnaný do trochu obskurního hotelového domu (kde je překvapivě příležitost i k jemné lesbické scéně), baru pro movité zahraničný sexuální turisty, či do Kongresového paláce zejícího opět na samé hraně propasti s pověstným mostem, v němž probíhá konkurs na manekýny, z něhož už je jen krůček do temných hlubin, kam těžko dopadne sluneční paprsek (proto následovný vertikální posun dolů po stěně textilní továrny). Olmerův počin hlavně zpočátku vytváří autentickou atmosféru životního marasmu a marného hledání nějakých východisek či alespoň změny, lze odpustit i konstruovanou, trochu melodramatickou zápletku a plochost hlavní postavy, která je však skvěle ztvárněna neznámým Lubošem Veselým. Tomu zdatně sekunduje podvedená a na scestí svedená, neotesaná Veronika Jeníková i Milada Ježková v roli sousedky, jejíž herecká svébytnost nikdy nezklame. Hlavně v druhé polovině snímek bohužel hodně sází na efektnost (krvavé retrospektivní scény z autonehody), již poněkud konvenční kritiku normalizační konzumní smetánky a rozkrádání socialistického majetku, přesto však ani tyto scény nepůsobí nijak násilně a snímek s kratší stopáží plyne bez zádrhelu. Oproti Bony a Klid zde ještě vládne uměřenost, i když se tento progresivní počin ocitá na hraně komerční kinematografie, jež již brzy Olmera nenávratně pohltí. (06.12.2010)