Sonáta pro zrzku

Týjo - oni natočili film ó měě! Oni natočili film ó měě! Oni natočili film ó měě! Nebo to musela být nějaká jiná zrzka z Uherského Hradiště (až na to koupaliště - to je v Moravském Písku, ale i tam jsme se hodně nakoupali:-), která na ZŠ hrála na klavír a v soukromí svého pokojíčku se mlátila do hlavy, proč zrovna ona se musela narodit zrzavá a ještě ke všemu pihatá. Nééé - kecám... já nehrála na základce fotbal a už vůbec jsem neměla absolutní sluch a nebyla jsem klavírní talent s ambicemi na konzervatoř. Nakonec i teď po dlouhé době ráda otevřu klavír a hrábnu do klávesnice a ráda z velké nostalgie ty 3 hvězdičky dám a Petře s léty odstupu vzkazuji: "Neboj, oni všichni ti posměváčkové nakonec pochopí, že zrzky jsou nej!":-) (21.07.2011)

Ještě, že to dneska dávali na CS filmu, dobré připomenutí. Viděl jsem to několikrát, ale hodnotím až dnes. Problémy dětského kolektivu a řešení problémů se v 80 letech objevovaly v těchto filmech často. Petra volí dilema mezi hrou na klavír ( to je spíš mámy koníček ) a fotbalem, kde je výbornou brankářkou týmu 10-letých kluků ač jí už je 15. Do toho přichází i první láska. Jen ten Jiří Zahajský si nebyl nějak podobný, než mi došlo, že pouze dabuje pana Tomíčka. (19.03.2011)

Ani v dětském žánru nejsou věci, jak se zdají... Poté, co byl Vít Olmer „podepsán“ pod scénář filmu Páni kluci, musela být situace lidsky velmi složitá. Skutečný autor Jan Procházka byl pro režim nepřekročitelná persona non grata a nehrozilo, že dojde ke schválení jakéhokoli jeho, byť ryze nepolitického textu. Umím si představit následné ovace a radostné pokyvování pravdy neznalých na Olmerovu nadějnou hlavu. Rázem přiřknutý cejch, co přímo vybízí k zopakování. Takový je výsledek, obratný a přijatelně odvedený v nutných předpokladech pro žánr, leč v tomto případě plně platí Olmer = Salieri. Za normalizace vcelku svobodná oblast dětského filmu se s ideologií tolik trápit nemusela, a proto jsou tyto klidné a poněkud nevzrušivé filmy leckdy přijatelnější než úniková komedie obsazená známými tvářemi. Scénář vykreslil prostou (jenže ne vždy známou) pravdu, že lidé nemusejí být pokaždé tací, jací se pozdávají, a až interakce s dětským hrdinou odbourá naučenou fasádu pro apatické okolí. Zaujme, jak jsou muži výhradně pod papučí agilních žen a Stanislava Coufalová coby zrzka napovídá, kde tkví jádro tohoto jevu. Její a další dětské role snesou klidně přísnější měřítko a neví si úplně rady snad jedině v „impresionistických“ projevech, které Olmer jednoduše nezvládl (Panenkův dloubák ještě beru, ale zbytek...). Klavírní etuda včetně akcí zavánějícího závěru („Hovno!“) pak hezky završí věci, jak se zdají. Reálný doslov mimo obraz v podobě hořkého životního osudu zrzky Coufalové pak může zabolet o to víc, pokud ho neznáte před sledováním filmu. Málokým pochopenou dívku, co boj nikdy nevzdává a v zápalu útočí i na nesprávné, člověk zaměňující hraný film za realitu (asi většina tomu občas podlehne, já určitě) záhy lituje. Pozdější osudy dětských hvězd lákají, i když málokdy nabídnou příjemné čtení a tento případ je obzvlášť „kocovinotvorný“. Otisk na filmu zůstane a nemělo se stát. Mám pocit, že některé věci je snad lepší nevědět... (01.01.2012)

Příběh malé klavíristky Petry o její cestě za přijímacími zkouškami na konzervatoř. Z vod průměru dětského filmu ho vytáhl jak Griegův "Svatební pochod na Troldhaugenu" tak i tematika, která se mě bytostně týkala. I ten závěr je nakonec docela zajímavý, ale uznávám, že je to hodnocení celkem osobní. (19.09.2005)

Pan režisér Vít Olmer měl vždycky dobrý čuch na dětské filmy a herce v nich. Toto je s Pány kluky jeho nejpovedenější dětský film a vždy, když ho reprízují, rád se na něj znovu podívám. Příběh mladé dívky, která svádí svůj vnitřní boj mezi sportem a jejím talentem hry na klavír. A když se do toho ještě připlete láska, je zaděláno na malér. Škoda, že se takové filmy dnes už netočí a velká škoda jedné talentované herečky, jejíž životní osud asi každý zná z její 13.komnaty. (09.04.2017)