Hogo fogo Homolka

Jako malej jsem "tyhle filmy" vždycky okázale ignoroval. Ale nedávno jsem Hogo fogo Homolka naladil při žehlení (fakt!) a řezal jsem se u toho jako blázen. Josef Šebánek byl prostě tak vtipnej člověk, že nemusel ani nicmoc řikat. Stačí, že si jentak naprázdno pomlaskává a rozhlíží se kolem sebe (co teprv, když promluví). Scéna, kdy si navzájem přenechávají židle a babka je vyzývá "Povídejte!", je prostě klenot. Pro mě mnohem lepší než první díl. (85%) (30.04.2019)

"V Praze žije milión sto tisíc lidí. Copak můžu znát milión sto tisíc lidí?" Druhé Homolkovy jsem si užil mnohem více, neb jsem už byl z jedničky naladěn na jejich vlnu humoru. Už jen úvodní dětinská nadšenost Homolkovic rodiny z nového vozidla mne pobavila. Zlatým hřebem filmu je bába na molu a následné koupání... 100% (02.11.2012)

Tak já nevím, příjde mi, že jsem snad jediná, kterou fanouškovství Homolkovic rodinky nějak minulo, ale vůbec mi to nevadí. I kdyby se celá Homolkova rodinka stavěla třeba na hlavu - omlouvám se, ale tleskat mě neuslyšíte, pravděpodobně u toho nebudu. Tento rádoby humor mi nějak uniká a opravdu nemám chuť zkouknout všechny Homodíly. (23.07.2008)

Jestliže jsme byli v prvním dílu o roztomilé rodince Homolků seznámeni s jednotlivými povahami, charaktery a prostředím kde žijí, prožívají rodinné strasti i radosti a neustále se handrkují, pak jím musel režisér v pokračování logicky nasadit křídla, aby se odlepili od země a vyrazili trochu do světa. Koupil jim proto nové auto, což v oné době nebyla zase taková samozřejmost a z našich hrdinů se rázem stala hogo fogo rodina! Kdyby ho neměli, nemohl by se děj rozvinout do více linií, což byl přece jenom malý krůček do průměru, ale nemohli bychom tak poznat pradědečka s prababičkou z malé jihočeské vesničky a to by byla věčná škoda. Jejich prostinké a přirozené výkony dávají druhému filmu nový půvab a rozměr, díky němuž nehodlám pitvat trochu komerčnější schéma a už vůbec snižovat nejvyšší hodnocení. To by si totiž zasloužila už jen typicky „česká“ reakce sousedky Suchánkové na nové auto… (22.02.2009)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)