Hosté večeře Páně

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Bergmanovy obrazy, chladné, teskné, leckdy i hřejivé, nabízejí nepřebernou studnici emocí, myšlenek a i v Hostech večeře Páně se můžeme kochat těmito příslovečnými pocity. Na malém prostoru s pár herci vykouzlil režisér silný příběh, kde citová láska je konfrontována s vírou ("Bůh je láska a láska je Bůh"). Pastor Tomas, kdysi prožívající tuto slastnou lásku, je po smrti manželky uvržen do skepse. City zamrzly a obraz Boha vyhasíná. Tuto situaci si plně uvědomuje, což jen ještě více prohlubuje tento mrzký stav. V jeho životě se sice objevuje "milenka" Märta, ateistka, fyzická nechuť a silné vzpomínky ho od ní odpuzují, ale... Bergman natočil krásně jednoduchý film s množstvím působivých dialogů o víře, smyslu žití, vztazích, na kterém se ani zbla nepodepsalo pomyslné kolo času. Co víc si můžeme přát. (04.02.2004)

Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. (28.11.2006)

Nattvardsgästerna sú 28. filmom, ktorý som z tvorby Ingmara Bergmana videl. O Bergmanovi je známe, že v jeho filmoch dominujú dve témy: Boh a ženy. Nanešťastie je tento film o Bohu a tak som ja, nemilitantný ateista, mimo hry. Ocenil som výkon Gunnara Bjornstranda, strohosť prostredia, cielenosť dialógov, ale najmä primeranú stopáž. Nech mi je odpustené, ale tento film som pozeral viac z povinnosti, ako zo záujmu. (28.03.2018)