Hořící Mississippi

Hořící Mississippi není jen kvalitní kriminální drama, ale i politický film s jasně vyprofilovaným názorem a konec konců i umělecké zpracování skutečného případu, který rozjitřil veřejné mínění ve Spojených státech, když došlo k vraždě tří aktivistů proti rasové segregaci. Je to jeden z nejzásadnějších příspěvků Hollywoodu k palčivému tématu rasismu. Kriminálek je spousta, ale kvalitních filmů s nekompromisním politickým postojem je nesrovnatelně míň. Nejde o běžnou žánrovku, ale o apel proti vlivi Ku-klux-klanu a polemiku se sociálním konzervatismem a jižanským hodnotovým žebříčkem. Film měl zjevně připomenout a znovu rozhýbat silná témata, která v americké společnosti rezonovala v 60. letech. Z hereckého projevu zúčastněných velkých jmen mám pocit, že ani Hackman, Dafoe a McDormand nebrali své role jako běžný kšeft a do svého projevu vložili i své přesvědčení. Celkový dojem: 95 %. (04.02.2016)

Stačí pár minut filmu a slovní spojení typu "Martin Luther Negr" a člověk hned ví, jakým směrem se to bude ubírat. Vyšetřování vražd a tyranizování černochů se ujímá hodnej, ale značně připrclej agent Dafoe a jeho drsnější kolega Hackman, který taky dle mého získá sympatie většiny diváků. Protože co nejde silou, jde ještě větší silou a problémy se nemají řešit v rukavičkách. Já se ale při sledování pozastavil spíš nad tím, že zatímco na jihu USA v 60' letech neměla tlupa neandrtálních idiotů v maskách na práci nic jiného, než útoky na černoškou populaci, Československem zatím projížděly rusácké tanky. Mně to přijde, jak vystřižený z úplně jinýho světa. (31.03.2012)

Film z posledního zlatého období Ku-Klux-Klanu, kdy byla společnost na Jihu pevně rozdělena a každý dobře věděl, kam patří. Gene Hackman a Willem Dafoe jako dva dva pohledy na tématiku boje za práva barevných. Hackman nemůže souhlasit se zbytečným a nepromyšleným násilím, avšak prostředí, v kterém vyrostl, ho nutí nezaujímat jednoznačný postoj a zachovávat si značný odstup. Willem Dafoe v jedné ze svých řídkých lidských rolí je naproti tomu stoprocentní idealista, který se domívá, že stačí jednou seknout a gordický uzel bude navždy zapomenut. Celému příběhu možná trochu škodí závěrečné absolutní zosobnění představovaných hodnotových směrů, kdy jakmile je zápletka rozřešena, je vše jakoby v pořádku a problémy zmizely. (26.01.2005)

Sugestivně ztvárněné drama o rasové segregaci vůči černé komunitě, které má hned několik es v rukávu. V první řadě těží z prostředí, kde se odehrává. Sluncem rozpálené Mississippi navozuje dojem drsného prostředí, v němž panuje pouze nenávist a touha zabíjet. Atmosféra 60. let je též působivá a nejen díky ní vyniká autentičnost filmu. Duo Hackman-Dafoe je znamenité a charakterově pečlivě promyšlené. Démonická hudba umocňuje tvrdost tamních podmínek a pokud je vše vedeno Parkerovou dynamickou režií, nezbývá vytknout téměř nic. 80% (13.03.2014)

85%. Béčko, kterému nechybí přesně to, co nízkorozpočtový snímek potřebuje, aby se mohl rovnat drahým blockbusterům - atmosféra a emoce. Mississippi Burning obojím doslova srší a především emoce vyvolává na úrovni skoro až filozofické, přičemž do sebe plynule proplétá dvě narativní linie - na jedné straně analyzuje morální dilemata problematiky rasismu v USA v době, kdy už do jisté míry pokračovala Kennedyho uvolňující vize rovnoprávnosti, což je ta klíčová funkční linie; jakoby bokem navíc sledujeme "bonusovou" linii primárně charakterovou, která předkládá v návaznosti na vyprávění dvě postavy, které nejsou nijak významně vrstveny do hloubky, ale jejichž komplex neúplatnosti, byť třeba ne vždy směrován stejnou cestou (i když pořád ke stejnému cíli), je silně motivační a má hluboký přesah daleko za filmové plátno. Tato linie možná nebyla záměrem, aby inspirovala, a s největší pravděpodobností byla rozvíjena ve scénáři nahodile v nutné paralele s dějem samotným, nicméně přístup obou agentů k situaci bere dech a měl by se stát vstupním záznamem pro všechny veřejně činné osoby (a to zdaleka ne jen co se týče přístupu k menšinám a problematiky rasismu obecně). Nakolik je dnes tak dogmatická loajalita svému poslání realistická, je otázka, nicméně Ward s Andersonem jsou encyklopedickou ukázkou hrdinství, stejně jako Mississippi Burning je ukázkou precizní atmosferické tvorby, jejíž význam není komerční nebo ryze kinematografický, ale nabízí odpovědi na otázky, které západní svět často a na mnoha místech v různé míře trápí dodnes, ale zároveň ukazuje profilový fundamentalismus Američanům vlastní, který v mírnější a skrytější podobě vidíme i nyní, o 50 let později, kdy už se rasismus zdá být přežitkem, asi proto, že už se o něm nemluví a že jeho podoba je spíše symbolická. I tak ale stále existuje a filmů naprosto devastujících veškeré předsudky a iluzi nerovných hodnot mnoho není; a už vůbec ne těch, které mají moc skutečně inspirovat. Mississippi Burning patří k těm nejlepším z nich. Alan Parker zdánlivě neřešitelná jednosměrná morální dilemata umí, což dokázal později s trestem smrti v The Life of David Gale, ale právě Mississippi Burning je jeden z těch snímků, které by měl vidět a především vnímat každý a přesto ho v žádných filmových učebnicích nenajdete. (08.01.2016)