Dekameron

Pier Paolo Pasolini je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších reprezentantů italské kultury dvacátého století. V Itálii je znám spíše jako vynikající prozaik (což plně uznávám, jeho Zběsilý život patří mezi nejlepší a nejcyničtější knihy, jaké jsem kdy četl), mimo hranice své rodné země spíše jako režisér. Nedovoluji si příliš posuzovat jeho um v celku (tohle je druhý film, který od něho vidím, a to je na objektivní posouzení čehokoliv málo), ovšem mé pocity z Decameronu jsou smíšené. Boccacciovu povídkovou sbírku adaptuje Pasolini spíš jako jakousi lidovou veselici, v níž se má zrcadlit italská národní povaha. Nevyhýbá se tématům erotickým, která mají v předloze (svého času byla označována jako "Kuplířka mezi knihami") hlavní úlohu, ovšem staví spíše na lidovém humoru a jakési zemitosti, občas doslova záchodovosti, což by mi ani tak nevadilo, ale v předloze po tom není ani stopa. Proti výběru příběů a konečně ani proti jejich spojení (film nezachovává původní rámcovou strukturu, ale příběhy spojuje v duchu moderních povídkových filmů, a nutno přiznat že docela důmyslně) nemohu nic namítat (svědčí o detailní znalosti a vynikajícím pochopení předlohy, což je u adaptujících režisérů věc velmi vzácná). Zpracování je ale takové rozpačité - natáčelo se mimochodem ve víceméně moderních prostorách, ze kterých sice byly odstraněny typické moderní předměty a postavám dali něco jako středověké kostýmy, ovšem odstranění moderní atmosféry ještě nevykouzlí tu středověkou. A právě vytvoření dobové atmosféry je v historickém filmu ze všeho nejdůležitější - pokud se to Pasolinimu nepovedlo, není to důkazem kvality filmu. Lepší stránkou filmu jsou vynikající herecké výkony (na poměry italské kinematografie extrémně vynikající - fakt, že šlo téměř vždy o neherce mne opravdu překvapil), občas zajímavá vizuální symbolika a na adaptaci tak náročné knihy výborný scénář (zejm. pokud jde o dialogy), horší především příšerná kamera, těžce nedostatečná výprava a nesourodá hudba. Slibný scénář, špatné provedení. (02.09.2009)

Vždyť přesně takový středověk (a Boccaccio byl autor plně středověký) byl - nízké se prolíná s vysokým, smrt na denním pořádku, niternou zbožnost projevují i hajzlíci. Barvitý kolorit každodenního života (i vesnické svatby) doprovází velmi dobře vybraná folklorní hudba. Navíc pocta středověkým malířům nástěných maleb. (09.07.2010)

Komu se tohle může nelíbit ? Je pravda, že jsem před tím viděl už čtyři Pasoliniho filmy (včetně Sala, ale i Evangelium sv. Matouše), tak jsem byl připravený na cokoli. Mně to připadlo jako příjemný oddechový snímek, krásně vizuálně zpracovaný a spíše než o zábavu usilující o zamyšlení. A pointa či poslední věta - nádhera. 25. 12. 2008 (asi čtvrté shlédnutí) : Nekonečně krásný film o ne vždy uplně pěkných věcech. Povídka o sluhovi, jeho bohalé milé a jejích třech bratrech je něco neskutečného. (12.08.2006)

Jako doplněk čtení Boccaciovi bichle to bylo příjemné zpestření a připomenutí několika povídek. Jako zpracování předlohy mi film přišel dobrý, sám o sobě to už není žádná sláva. Nehledě na divný, zmatený scénář, kdy od sebe nejsou povídky nijak oddělené a není snadné poznat, že už se dívám na nový příběh. A ta o malíři je navíc rozkouskovaná na víc částí v průběhu filmu. Pořád je to však mnohem méně divné než Pasoliniho Oidipus rex. (28.04.2018)

Upraveno v dubnu 2021. Boccacciův Dekameron je jedním ze základních prvků celé italské kultury, středověk barvitě ožívá v jeho vnitřní rozpolcenosti mezi katolickou zbožností a lidskou přirozeností. Pier Paolo Pasolini, marxista, provokující standard morálního pokrytectví, nemohl charakter Dekameronu odmítnout, pro svůj účel ho zlidovět a přenesl do Neapole a jižních oblastí. Pasolini vykouzlil italskou renesanci, ozdobil ji zpěvem neapolských lidových písní, za klášter jeptišek zvolil středověkou rezidenci a ve dvacátém století palác bankéře Becketta a dneska luxusní hotel Villa Cimbrone, staré kamenné domy s podloubími a oblouky Neapole a Casertavecchia začlenil kameraman Tonino Delli Colli do živoucího tepotu středověku v zábavnější, poetičtější i erotičtější podobě. Éros je základní lidskou podstatou, avšak mocenské ambice katolictví prodávají Thanata, přesto se nikdo před svodem Érota neuchrání, důvěřivost je znakem naivnosti, nevinnost je pokoušena, dobro se zlem jsou cestou v prachu zprzněny a čest nebývá vždy ctností. K hlavním protagonistům Pasoliniho obcování s Dekameronem patří: důvěřivý, oklamávaný, a přesto šťastný Andreuccio z Perugie (příjemný Ninetto Davoli), utajený svět jeptišek zjasňující mladík Masetto z Lamporecchia (sympatický Vincenzo Amato), nevěru zatajující Peronella (zajímavá Angela Luce), hříšník mravopočestnosti z podstaty samotné věci až do posledního dechu života Ciappelletto (dobrý Franco Citti), svého umění znalý renesanční malíř a Giottův žák (směle provokativní i meditativní režisér filmu Pier Paolo Pasolini), tak nedočkaví mlaďoučcí milenci Caterina (Elisabetta Genovese) a Riccardo (Francesco Gavazzi) a sexuální příležitost využívající kněz Don Gianni (příjemný Lino Crispo), Z dalších rolí: Peronellin milenec Giannello (Vincenzo Ferrigno), malířův doprovod na cestě (Giacomo Rizzo), ubohý prosťáček Lorenzo (Giuseppe Arrigio), Andreucciova falešná fešná sicilská sestra (Maria Gabriella Maione), horlivě zbožný Ciappellettův zpovědník (malíř Giuseppe Zigaina), Caterinin pragmatický tatínek Lizio da Valbona (Giorgio Iovine), či představený přemalovaného kláštera (Gianni Rizzo). Pasoliniho Dekameron je podařeným převodem podstaty slavného literárního díla na filmový pás, nesnesitelná lehkost středověkého bytí dostala stylovou podobu. Rozervanost lidských duší mezi katolickou výchovou a mravní společenskou normou na straně jedné a živočišnou a ziskuchtivou lidskou přirozeností na té druhé nemohla dostat zábavnější a smyslovější tvary. (02.02.2010)