Salò o le 120 giornate di Sodoma
Salo ou les 120 journées de Sodome
Salo, or The 120 Days of Sodom
Salo, or The 120 Days of Sodom
Obsahy(2)
Poslední dílo skandálního filmaře Piera Paola Pasoliniho je inspirováno románem markýze de Sade, přemísťuje ovšem děj do fašistické Itálie. Čtveřice vysoce postavených mužů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců budou pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších! Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze… (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (750)
Ne že bych hodnotil tak nízko kvůli šokujícím, násilným či nechutným scénám. To nikoliv. Mé hodnocení je tak nízké kvůli stále intenzivnější nudě, kterou jsem při sledování pociťoval. Dámy vyprávějí stále stejné a stejně nudné příběhy, které už napodruhé nevyzní tak, jak by asi sám autor chtěl. Samotné scény násilí, sexu či bizarností pro mě nejsou překvapivě tak šokující, jak bych si představoval. Vše je (krom poslední desetiminutovky) jen naznačováno a zřídkakdy se něco "opravdu" děje. Možná je škoda, že byl režisér Pasolini krátce po uveřejnění filmu zavražděn, v připravovaných dvou pokračováních mohl natočit opravdu kvalitní artové kousky, kterými by dokázal, že Saló byl jen obrovským krokem vedle. Kvůli nastávající nudě a prakticky nulovému dopadu na mé emoce si film více než dvě hvězdy nezaslouží. ()
Tak především je to první a poslední film Piera Paola Pasoliniho, který nevypadá, jako bych ho natočil já. Zápletka Sala měla v mých očích potenciál stát se dokonale ujetým psychothrillerem, což se nezdařilo. Psychika obětí byla až trestuhodně opomíjena. Možná chtěl režisér docílit větší odosobněnosti, což sice asi chápu proč, ale mě to pak nechává lhostejným. Film nás téměř vůbec nezavede k rozhovorům mezi mladé nešťastníky a pro diváka se tak stávají jen politováníhodnými troskami, ke kterým necítíme žádné pouto, leda tak založené na jejich vzhledu. Co se týče oněch proklamovaných nechutností, celkem na mě zafungovala scéna s jezením exkrementu, kdy jsem si říkal, že ten chleba s medem, co zrovna jím, nebyl nejlepší nápad. Závěr s umělými penisy byl ale o ničem. Když už chtěl Pier šokovat, mohl zajít do větších detailů a dávkovat s pořádnou kadencí. Takhle zůstává na půli cesty, neotrlé odradí a ty úchylné neuspokojí. Celkově je to jistě zajímavý snímek, zároveň je to první Pasoliniho film, ve kterém můžu bez ostychu pochválit herecké výkony, zejména Alda Vallettiho v roli prezidenta. Nicméně zvěsti o perverznostech nakonec předčily skutečnost, což se ale ostatně dalo trochu čekat. ()
Je až neuvěřitelné kolik zvrácenosti a nechutnosti dokázal Pasolini vložit do tohoto filmu, opravdu nevim co tim sledoval, jestli tady znázorňoval svoje choutky nebo chtěl opravdu jen ukázat, jak to mohlo vypadat nebo vypadalo na podobných místech. Jestli to bylo tak nebo onak, opravdu nevim, tak proto zůstanu radši uprostřed hodnocení ()
Tak už jsem to dokoukal a musím říct, že nějak nechápu rozporuplný reakce, který se tady tu k tomuto filmu nastřádaly. Neříkám, v určitých momentech je to jistě nechutný a nepříjemný, ale jistě ne až tak, abych kvůli tomu zavraždil režiséra. To určitě ne. Vlastně kromě asi dvou nebo tří naturalističtějších a dekadentnějších okamžiků během filmu a asi deseti minut na konci je to vcelku normální film plný obnažených a nahých postav. Protože ve zbylém čase obvykle postarší matróna vypráví o různých svých sexuálních zážitcích jako začínající štětky. A pak tam ti čtyři ke všemu svolní oplzlí staříci se svými oběťmi dělají rekonstrukci té či oné události, občas někoho znásilní (i když to je spíš jen duševní znásilnění), s někým bez rozdílu pohlaví se vyspí a nebo se ukojí nějak jinak. Neříkám, jako připodobnění fašismu v Itálii, který zavedl a vytvořil Mussolini je to docela síla a nedivil bych se ani, kdyby se něco podobnýho opravdu dělo, ale když odhlídnu od těch nechutností, ten film se mi celkem líbil. Ne, to je až příliš silné slovo. Zaujal mě. Je to vlastně připodobnění moci a člověka. Všechno lidské konání je totiž založeno na přesunu moci z jednoho na jiného. Projevení své moci nad ostatními, pocit a užívání si své moci. Pravda, ty čtyři hlavní postavy v tomto filmu ještě nezjistily, že největší moc nad jiným člověkem je nevyužít své moci nad ním. Moci zabít, ale nezabít. Zranit, ale propustit. A podle toho se i chovají. Zabíjejí, mučí, przní, znásilňují, týrají. Je velmi těžké říct, jak by se kdo zachoval, kdyby se do takovéto situace dostal, ale dovolím si říct, že žádná z postav ve filmu není osobou, se kterou by se divák mohl ztotožnit, protože všichni jsou velmi odlidštění. I oběti a samozřejmě ti zvrhlíci opájející se mocí. Se zrvhlíky je jasné, proč se nejde ztotožnit a s obětmi to nejde, protože se nechovají jako lidé. Tím chci říct, že ani jeden si nezachoval ani tu nejmenší špetičku hrdosti nebo důstojnosti. Buď spáchají sebevraždu, protože už to nemůžou snést, nebo dělají všechno, co jim přikážou a neštítí se vůbec ničeho (ani zrady svých spolutrpitelů). Film je velmi sugestivní, občas nechutný občas mě tam i něco rozesmálo (obvykle ten, co hraje prezidenta aka švidroň). Jediná lepší a schopnější postava je pravděpodobně ten kluk, kterýmu na začátku máti donese šálu a kterýho bohužel nedlouho poté při útěku zabijí vojáci, protože ten se vzmohl na odpor. Není to sice film, na kterej bych se podíval znovu a rád příliš brzy, protože jsem spíš na komedie, ale taky to není film, který bych nedoporučil vidět ani neskoukl nikdy později. Protože jistou dávku přitažlivosti a fascinovanosti tomu nikdo upřít nemůže. Fascinovanosti tím, kam až je člověk schopen zajít. Co je schopen si vymyslet. Jak je schopný jinému člověku ublížit. Inspirace i obsahem, nejen situacemi z pera markýze de Sade je více než zjevná. To pozná kdokoliv, kdo kdy od něj něco četl (já četl Justine a její sestru Juliettea musím říct, že ani nebyly tak hrozně napsaný. Kdyby psal romantické romány apod. byl by pravděpodobně opěvován stejně jako třeba sestry Bronteovy nebo Walter Scott. Ale nepsal a taky si to odpykal, protože de Sade byl jediný člověk, který nebyl propuštěn z Bastilly, když padla. Jen on zůstal ve vězení i po vyhlášení republiky.) () (méně) (více)
Těžko se k tomuhle něco píše, toto je v pravém smyslu slova kontroverzní film, jen tedy poddotek pro diváky, co tomuhle dílu dali odpad a dívají se na něj jen v rovině konkrétního vjemu, jistě, jako významově mnohovrstevnaté dílo může být Saló jen řetězec kontroverzních a nechutných obrazů. Už názvem je zjevná inspirace (ne přímo adaptace) pornograficky pokleslým literárním textem markýze de Sade. Součástí onoho názvu je ale i slovo Saló... Měli jste někdy tu snahu zjistit si, co ono tajemné slovo znamená? Jasně nás odkazuje k tomu, že jde o uměleckou alegorii, tedy o skrytí skutečného významu a vytvoření jakéhosi podobenství. Saló je totiž jméno pomístní - název italského městečka, kde sídlila Mussoliniho vláda Italské sociální republiky, jež vznikla po obsazení Itálie vojsky Wehrmachtu a SS v roce 1943. Tahle loutková vláda dosazená na příkaz samého Hitlera měla za cíl zastřít skutečný stav věcí ve fašistické Itálii - Němci obsadili Itálii, popravili kliku vládnoucí v období po Duceho svrhnutí a nastolili v zemi krutý teror, na jehož základě mučili, týrali, popravovali i brutálně zabíjeli nejen partyzány, ale i nevinné lidi z řad široké masy civilního obyvatelstva... Právě kvůli tomu se zohavená těla Duceho i jeho milenky později houpala na traverze jedné milánské benzínové stanice... Stále ještě vám alegorický význam tohoto snímku uniká? (Každopádně i pro mne tenhle snímek jde za hranice toho, co jsem v umění ještě schopen akceptovat...) Podobné filmy: Vepřinec ()
Galerie (37)
Photo © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Zajímavosti (17)
- Při premiéře v Západním Německu roku 1976 byl film zakázán státním prokurátorem. Pár dní nato byl nicméně povolen. (HellFire)
- Stejně jako v Sadově románu je vše zapisováno do notesu, který trýznitelé střeží jako oko v hlavě. Mezi takovéto prohřešky patří i jen nepatrný náznak soucitu nebo něžnosti. (Zdroj: Daniel Molitor)
- Notoricky známá scéna, kde je mladá dívka donucena jíst exkrementy, byla Pasoliniho metafora na konzumní kapitalismus. (Ruuzha)
Související novinky
12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri
12. ročník tradiční akce proběhne v Uh. Hradišti 7. - 9. května a přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra Marca Ferreriho, který v mnoha ohledech bořil… (více)
Reklama