Teoréma

Nejednoduché a dějovou strukturou komplikované dílo se na jedné straně metaforicky dotýká náboženství jako prostředku k vykoupení z prázdna, na straně druhé ukazuje, kam až toto vykoupení, potažmo nalezení smyslu k bytí, může vést. Původně zamýšlenou veršovanou formu Pasolini raději předělal do prozaického rámce, který bývá divácky přijatelnější, dle mého však v některých momentech poetistické nabývá na úkor dějového. Teoréma totiž není postavena na dialozích, nýbrž na vnitřním psychologickém dění jednajících postav. Zámožná továrnická rodina je jednoho dne poctěna návštěvou v podobě záhadného cizince. Dosud fádní životy rázem začínají nabývat vitální mízy v podobě fyzické lásky. Služka, paní domu, dcera, ale i syn jsou zataženi do spárů vykupitele (ten v sobě však z části nese i destrukční tón – božské se prolíná s ďábelským), jejich existence dostává nový rozměr. Nečekaný příchod záhy střídá návštěvníkův rychlý odchod a členové rodiny se jednotlivě musí poprat se vším novým, co jim dříve prázdné nitro neposkytovalo. Služka se navrací do vlastního rodiště, kde počne vykonávat zázraky, dcera upadne do extatického kómatu, syn pod tíhou své odlišné orientace nachází uspokojení v umění, paní domu nenaplněnou lásku k cizinci hledá v sexuálním styku s jinými mladíky a otec symbolicky uzavírá celý děj zbavením se čehokoliv materiálního (včetně šatů) a odchodem do nehostinných krajin Etny. Zdánlivé vykoupení se tak často proměňuje v sebetrýznění/obětování, které však v jednotlivých osudech vede do otevřeného konce. Pasolini mě Teorémou doslova ohromil (i když ležérnost plynutí někdy sklouzává k až statické nudě) a i kdyby již nic jiného nenatočil, jeho jméno bych rozhodně nezapomněl. (12.12.2004)

Veľmi sústredené (takmer sa chce povedať proklamatívne a deskriptívne názorné), koncentrované, jednoduché (ale nie banálne), priamočiare (ale nie vulgárne), pomalé (ale nie rozvláčne a nudné už vonkoncom) a najmä zmysluplné podobenstvo o životnej potrebe lásky. Plus kvapka strašidelne tónovaného magického realizmu ako bonus (už mi je jasné, čo videli autori hororu "Mŕtvi a pochovaní"). A málo komentované (pretože považované za kontroverzné?). Vážení, tak túto desivo pravdivú a sakrálne intenzívnu humanistickú záležitosť (ktorá by sa mala premietať v kostole ako fakultatívny program pre pokročilé ovečky) nakrútil chlapík, ktorý o pár rokov neskôr (vedený rovnakým úmyslom) siahol po podobenstve zostavenom z "čistých" hovien. Tomu sa tuším hovorí vývoj osobného štýlu :-) (27.10.2007)

Pasolini o Teorémě řekl, že je to "báseň ve formě výkřiku zoufalství". Lépe to vystihnout nemohl a lépe tento film vystihnout nejde. Jak se vyrovnáme s tím, když něco postrádáme (nebo ani nevíme, že bychom to mohli mít, nebo že to vlbec existuje), pak to na okamžik dostaneme, sžijeme se s tím, aby nám to zase bylo odebráno? Třeba tak, jak je to znázorněno ve filmu. Obzvláště otec/továrník čtoucí L. N. Tolstého a rozhodnutý zbavit se všeho vlastnictví (včetně oblečení), který se rozhodne svou továrnu darovat jejím zaměstnancům, je dobrá dějová linie hodna zamyšlení (již úvodní "diskuse" o závěrech předání továrny - zda tím udělal z pracujících buržoazní třídu, nebo setřel rozdíl mezi vykořisťující a vykořisťovanou třídou, je zajímavá, vezmeme-li v úvahu Pasoliniho "politické" přesvědčení). (10.01.2009)

Som presvedčený o tom, že sa tento film niekomu páčiť mohol. A dokonca asi celkom početnej hŕstke homosexuálnych autistov. No pre mňa je to čistý pseudoart. Aj keď bolo pár obrazov pekných, omnoho viac nezmyselných. So scenárom to platí dvojnásobne. Ten tam vlastne ani nemusel byť. Bol to naozaj delikátny zážitok. Neviem, či sa mi viac páčili detailné zábery na zarezané rifle v mužskom rozkroku, alebo veta: autor je iba chvejúcim sa idiotom. Ani ju len nedám do úvodzoviek, ako ňou pohŕdam. (03.11.2013)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)