Intimate Lighting
Obsahy(1)
Ředitel malé hudební školy Karel se po letech setkává s bývalým spolužákem z konzervatoře Petrem. Úspěšný hudebník z hlavního města přijel na venkov s atraktivní milenkou a zdánlivě mu nic nechybí. Karel má manželku, děti, téměř dostavěný domek a na bývalé ambice musel zapomenout. Zdánlivě nepřekonatelnou hradbu času, který je oba změnil, nakonec pomůže překonat noc s lahví alkoholu. Komorní příběh s trapnými i směšnými momenty není dramatický, přesto diváka zaujme – poetickou kamerou, ze života dobře odposlouchanými dialogy i zdařilými výkony neherců v hlavních rolích. (NFA)
(více)Videa (3)
Recenze (243)
Intimní osvětlení je bezdějové, autentické a mrazivě komické. Ivan Passer, Jaroslav Papoušek a Václav Šašek dokázali scénář napěchovat mikrosituacemi, které jsou nevtíravým způsobem vtipné, zajímavé a strašidelným způsobem reálné. Vztahy mezi muži a ženami, únavné každodenní hádky o zbytečnosti, pocit, že vám život utíká mezi prsty, že byste nejraději podpálili chalupu, kde žijete, utekli někam daleko a začali znovu. Film je nasnímán ve zvláštním vesnickém bezčasí a mohl by se odehrávat kdykoli. I dnes se na vesnici dá narazit na místního idiota, který kvůli svému postižení bude lidi oslovovat špatným jménem, i dnes je rozpor mezi uměleckými ideály a životní realitou aktuální. Právě zastavení času skvěle symbolizuje finální scéna, kdy si všichni dospělí chtějí připít "dobrým vaječným koňakem", který je ale ztuhlý a neteče, a tak nehnutě stojí se zakloněnými hlavami a sledují skleničky dnem vzhůru. A hlavně: děsivá rezignace, jejímž symbolem je hlavní hrdina Bambas - nadaný hudebník, který skončil v jedné rozestavěné vilce společně s dětmi, manželkou a jejími rodiči, stal se ředitelem vesnické lidušky a hraje už jenom na pohřbech. Tváří se, že je to v pohodě, ale stejně z něj v opilosti vypadne, jak moc by toužil po něčem jiném, jenže s partnerkou bez fantazie to prostě nejde... Ti prostší mají jednodušší filozofii. Řídí se hláškou "já si tady sedím, poslouchám a žeru". Existuje jednodušší metafora pro smysl jejich bytí? ()
Intimní osvětlení je pro mne zajímavým spíše klubovým filmem na půli cesty mezi Formanovým Černým Petrem a Menzelovou Vesničkou mou střediskovou. V zásadě nuda, ale nuda úmyslná a kořeněná desítkami nezapomenutelných sladkokyselých scének: nabízení posledního angreštu, kolování stehýnka dokola nakonec k dědečkovi a Štěpin záchvat smíchu, Jarouš a Š-Š - Štěpa, sledování chrápání, nejsi ženatej - nejsi vyřízenej, fernet - 8 cihel, hraní na pohřbu - 200 cihel, chlapi v průběhu pohřbu močící na zeď hřbitova, zkoušení předválečné drátěnky u postele, později cvičení břišních svalů zvedáním nohou v téže vrzající posteli, Štěpino předvádění krásy koček v okně během hraní Mozarta kvartetem chlapů, defilé vrásčitých žen s hráběmi přísně si prohlížejících mladičkou Štěpu v autě, pití ztuhlého ajrkoňaku ztuhlými protagonisty. Dále je zde nevyřčená ale všudypřítomná rezignace na vysněné kariéry hudebníků doplňovaná všudypřítomnou amatérskou vážnou nebo pohřební hudbou. Takový všední víkend všedních životů v šedi všedního socialismu šedesátých let. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=c3LWEwmjsn8 ()
Úžasný střípek odehrávající se v minimálním časovém prostoru, kde absence zásadní dějové linky není vůbec na škodu. Scéna s přehazováním kuřecích stehen se všemi doprovodnými projevy (záchvat smíchu Věry Křesadlové), to není film, to je život. Stejně tak závěrečná symbolická scéna s vaječným koňakem povyšuje tenhle film do nadprůměru. ()
"Ženská a vona ráda plzeňský..." Nemusíte o Intimním osvětlení vědět zhola nic a přesto ho z prvních momentů ihned identifikujete jako typické dílo Nové vlny. Passer zřejmě natočil to co chtěl a jak chtěl. Jenže se to nějak minulo účinkem. Je zde několik scén, které jsou takřka dokonalé a o to více zamrzí, že takový není i zbytek. Ten sice není vůbec zlý, ale u "novovlných kolegů" lze najít nejeden lepší snímek, který nabízí v zásadě to samé, jen poněkud záživnější cestou. ()
Galerie (23)
Zajímavosti (30)
- Tvůrci dlouho čekali pro natočení scény pohřbu na slunečné počasí. Miroslav Ondříček prohlásil: "Dokud to nenatočím, tak se neoholím." Plnovous nosí dodnes. (sud)
- Na obsazení role babičky měl Passer pouze 1 den - herečka, která ji měla původně hrát, nemohla ze zdravotních důvodů natáčet. (hippyman)
- Vtedy ešte neherečku Vlastimilu Vlkovú (Bambasova matka) objavil režisér iba deň pred natáčaním na lavičke v parku. (Raccoon.city)
Související novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (více)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (více)
Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant". () (méně) (více)