Corpus delicti

Tak začněme v hodnocení od nejhoršího - studentská celebrita událostí 89 Pánek zde vystupuje opravdu jako člověk v tísni. Tak otřesný výkon se jen tak nevidí. Chyba je ovšem už ve scénáři - snad mělo být záměrem vytvořit postavu dobrácky snílkovského, ale velmi naivního úředníčka. Jenže autorky místo toho napsaly postavu odpudivého, nesympatického a až otravně klaďasového poloblba, z něhož amatér Pánek udělal svým deklamujícím "herectvím" blba absolutního (postsynchronním dabingem mu také "pomohl" Martin Velda, který jej daboval jako kdyby zrovna četl úvodní titulky k Simpsonům). Téměř vždy, když se na plátně objeví prkenný Pánek a začne hovořit robotickým Veldovým hlasem, je to okamžik k nesnesení. Bohužel hraje jednu z hlavních rolí. Zaslouží si alespoň pochvalu za to, že se už poté na herectví vykašlal (i když jeho některé politicko-rádobyhumanitární výstupy jsou novými exhibicionistickými variacemi téhož), a režisérka kritiku za to, že si pro tuto roli (navíc věkově zcela odlišnou) vybrala z konjukturalistických důvodů právě tehdejší revoluční hvězdu Pánka. Ještě že jsme byli ubráněni tomu, aby ostatní režiséři 90. let obsazovali Mejstříka, Pajerovou, Řeháka a další studentské vůdce. Pánkova partnerka, tehdy z emigrace se čerstvě navrátivší Lenka Kořínková, také moc nezazářila. Sice ve filmu konečně dostala větší příležitost než jen na další "holku z porcelánu", jenže svou věčně nespokojenou ironickou učitelku zcela nepatřičně pojala opět jako extrémně těžkopádnou husičku, oproti předchozím jejím rolím ještě navíc nesympatickou, s níž se není možné jakkoliv soucítit. Ale chlípné oči diváka si smlsnou na faktu, že Kořínková od časů Léta s kovbojem ubrala na váze a přibrala na sex-appealu. Herecky se však nikam neposunula. To Roden s Asterovou už jsou herecky o několik tříd výš. Oproti jejich předchozím hereckým úlohám v Čase sluhů se ujali rolí naprosto odlišných. Roden si zahrál postavu novinářského ochlasty, svádějící svůj nedostatek talentu na režim, jemuž snaživě přikuřuje. Svým specifickým hereckým projevem, kombinujícím hysterické, groteskní i civilní tóny, je jedním z nejlepších dominant snímku. Dokonale se mu podařilo zabránit, aby se z jeho ubožáka stala jen jednostrunná karikatura. Asterová si je se svou zpočátku diblíkovskou, po delším soužitím se svým alkoholickým partnerem rychle vystřízlivělou chudinkou herecky daleko více jistá než s nevýraznou postavou Lenky z Času sluhů. Jen škoda, že zde nedostala více prostoru. No a Bohdalka jako vnějškově extravagantní, ale vnitřně trápená bohémka Viki je tím nejlepším překvapením filmu. Po mnoha letech půstu, kdy nemohla kvůli Uchu dostat ve filmu plnohodnotnější roli odpovídající jejímu talentu, si opět zahrála takříkajíc naplno. Že je Viki svou tragikomickou fatální polohou inspirována její Annou z Ucha je nesporné a filmu to nijak neškodí. Naopak, kdyby se děj soustředil výhradně na dění kolem Viki, mohlo vzniknout téměř stejně výborné dílo jako Kachyňův a Procházkův politický thriller. Michal Dočolomanský se zde českému publiku představuje úplně jinou rolí než jakými byly jeho žertovné hrdinské postavičky z Lipského a Brdečkových skvostných parodií. Úsporným hereckým projevem (a perfektně nadabovaný Ladislavem Frejem) vedle Bohdalové září jako její tajemný elegantní partner doktor Chlad, zpočátku vzbuzující až lítost svým postavením neustále podváděného a uráženého manžela, na což se snaží přemítavě reagovat duchaplným nadhledem, až se z něj nakonec vyklube zákeřná udavačská bestie a především chladnokrevný vrah své manželky, jež na lásku k němu nikdy nerezignovala. Že se k závěru objevuje opět jako papaláš tentokrát kapitalistického režimu nás nemůže šokovat. Takoví bezpáteřní Chladové přežijí všechny režimy. Je vůbec potěšující, jak režisérka odmítla heroizovat slavnou sametovou revoluci a místo toho zde (podobně jako Vorel v Kouři) ukazuje její temné stránky. Doba se změnila, zkažené charaktery zůstávají. Pak se nelze divit, že jak Corpus delicti, tak Kouř v době svého uvedení propadly. No a když už jsme u výčtu pozitiv filmu, nelze samozřejmě opomenout hudební složku dua Chlumecký-Veselý, kteří tentokrát předvedli snad ještě lepší práci než u Času sluhů. Nadchnou i dynamické obrazové efekty F.A. Brabce, jeho úvodní titulkové, horizontálně rozdělené panoptikum totality, mrazivé výjevy ze života našprtaných žáčků coby opěrných bodů režimu (tvořící výstižný leitmotiv filmu) nebo celá "revoluční" koláž s "vibrujícími" omáčkami a nápoji patří k nejlepším místům filmu. Žel, jako filmová diagnóza pokroucených charakterů totalitní éry film zcela neobstojí. Režisérka měla snad ještě větší ambice než u Času sluhů, aby se jí nakonec projekt mírně vymknul z rukou. Mnoho načrtnutého nedotáhla (nejen Asterovou, ale i celý osobní příběh Bohdalové), mnoho protahovaného příliš protáhla (prakticky všechny scény s Pánkem a Kořínkovou). Ale jak v rámci komerčních titulů 90. let, tak i dnešních hloupých retrofilmů (kam však patří i režisérčin Zemský ráj to na pohled), je Corpus delicti přece jen snesitelným dílem, které má co říct. (22.09.2010) (méně) (více)