Karhanova parta

Pomalu nestravitelná a nezáživná budovatelská agitka, opět jen samá práce, budovatelské nadšení, práce a zase jen práce, socialistická hesla, poučky, úderky a zlepšováky, na lásku a na soukromý život pomalu není čas. Ale přesto to mělo něco do sebe, tu dobu a myšlení těch lidí z nás tady nikdo nezažil, takže je těžké někoho kritizovat a odsuzovat. Souhlas ale s tím co se týká Plachty (ve svém bohužel posledním filmovém představení), že jde zcela určitě o jednu z jeho nejméně sympatických rolí, možná dokonce nejhorších, od druhé půle je to však zase ten starý dobrý Plachta, v jádru poctivý pracovník, zbavivší se starých přežitků a myšlení. František Smolík v příkladné uvědomělé roli zkušeného mistra-dělníka, milující svou práci a závod nadevše, je jednoznačně nejsilnějším článek tohoto filmu. Dělníky tenkrát tento film určitě zaujmout musel, propaganda ať už třeba k povzbuzení a uvědomění našich pracujících to byla mistrná:-) (28.11.2011)

Budovatelská veselohra, natočená podle populární divadelní hry Vaška Káni na námět socialistického soutěžení a zlepšovatelství. Je zde líčen pracovní souboj dvou dělnických kolektivů pražské továrny, z nichž partu starých vede brusič Karhan a mládežnickou partu jeho syn. Jejich zápolení na závodě vede k socialistickému soutěžení a ke spolupráci, v níž dají staří k dispozici své zkušenosti a mladí nové nápady a jejich společným úsilím se podaří snížit úkolové časy při broušení pístních čepů z dvanácti minut na pět. Zápletka jako víno, musim říct, že jsem v posledních minutách ani nedejchal. Stihnou to?! Jindřich Plachta ovšem hraje poctivě a skoro se zdá, že upřímně. (04.01.2006)

Nudná a špatně natočená agitka. Smyslem života dělníka jsou pístní kroužky a jeho ženy příprava oběda. Ani přítomnost Smolíka s Plachtou (kteří jako jediní film pozvedávají) nepřebije mé zhnusení tím divným kolektivním jucháním a devalvací člověka. Samozřejmě nemůže chybět znásilnění sboru "Proč bychom se netěšili" na závěr. (27.08.2012)

I díky tomuto filmu víme, proč byl rohypnol vynalezen až v šedesátých sedmdesátých letech. Dřív nebyl potřeba, když se točila takováto veledíla. Každopádně v divadle se muselo jednat o lepší podívanou, už proto, že by mě zajímalo, jak se vešlo na jeviště tolik sou(d or st)ruhů, popř. jiných strojů, jak se tam ztvárnily ty motocyklové závody a taak. Také publikum muselo řvát nadšením, po celodenní šichtě koukat na něco takového. To jako kdybych já koukal v divadle na člověka, jak celý představení dělá tabulky v excelu. Jinak samozřejmě film dělal čest socialistickému realismu, kdy Plachta, na začátku sympaťák, neb švejkoval a plival jedovaté sliny všude okolo, odchází do důchodu a zjišťuje, jak příšerný je život bez továrny. Takže když se po čase dozví, že se teď na šichtě dělají šestnáctky, neodolá a polepšený se vrací a stává se jedním z nejlepších úderníků. To vše je okořeněno takovými dramaty, jako jsou zpronevěřené modráky předákem směny, to jsem vzrušením nedýchal, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, modrákový parádník byl po zásluze potrestán sesazením. (11.12.2018)

Soudruzi vrtali do hodně odvětví, která měli zaději nechat na pokoji. Prosadit svou ideu ve filmu není sice jejich největší chyba, ale je rozvněž neodpustitelná. Marně hledám nějakou pozitivní věc, kterou bych mohla pochválit. Hledá se velmi těžko ... Smutný pohled na vynikajícíchi herce Jindřicha Plachtu, kterému nakonec jeho komunistické přesvědčení zkrátilo život. (06.02.2020)